Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Zahradnictví flos, s.r.o., Zahradní 141, Husinec-Řež, zastoupené Mgr. Ondřejem Bahníkem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2020 č. j. 6 C 24/2015-194, Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021 č. j. 70 Co 32/2021-229 a Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022 č. j. 30 Cdo 2929/2021-251, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo životního prostředí, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky ve výši 27 246 013 Kč jako náhrady škody na rostlinách, dřevinách, zásobách a sklenících ve vlastnictví stěžovatelky, která vznikla zatopením řeky Vltavy ve dnech 2. - 4. 6. 2013. Podle stěžovatelky byla škoda způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), který spatřovala v nečinnosti či opomenutí odpovědných orgánů, neboť nebyl dodržen manipulační řád vodního díla Orlík. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že k porušení výše citovaných základních práv mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení věci ze strany obecných soudů, které dovodily, že vedlejší účastník není pasivně legitimován. Stěžovatelka uvádí, že soudy se odmítly držet závěru, který dovodil Nejvyšší soud v předcházejícím usnesení sp. zn. 30 Cdo 5463/2016, čímž byl porušen princip legitimního očekávání. Stěžovatelka má za to, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu zakládá extrémní rozpor s principy spravedlnosti, když zbavuje Českou republiku její odpovědnosti a přesouvá ji na jiný subjekt. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Ústavní soud se přitom ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 a
I. ÚS 215/12 ).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry civilních soudů, vedenou výhradně v rovině práva podústavního. Přestože tak ústavní stížnost postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal. Nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší soud, tak před ním i městský a obvodní soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo.
Soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, zákona č. 305/2000 Sb., o povodích, a zákona č. 82/1998 Sb., do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Jejich závěr, že porušení povinností zakotvených v § 84 vodního zákona nemůže vést k odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., což však nevylučuje odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku, je logicky a řádně odůvodněn. Nejvyšší soud dospěl k ústavně konformnímu závěru, že adresátem povinností, s jejichž porušením stěžovatelka tvrzenou škodu spojuje, není žalovaná Česká republika, tedy vedlejší účastník není v dané věci pasivně legitimován.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, že v předcházejícím namítaném rozhodnutí se zabýval pouze určením organizační složky státu příslušné za stát jednat a nikoli otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného státu. Srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatelky zamítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu