Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Čechové, zastoupené JUDr. Terezou Večeře Chadimovou, advokátkou, sídlem Karlov 254, Velká Bíteš, proti usnesení Nejvyššího soudu ze 30. června 2022 č. j. 29 Cdo 110/2021-330, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. června 2020 č. j. 75 Co 42/2020-285 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. října 2019 č. j. 8 C 22/2019-254, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 1 a 2 čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 2, čl. 6 odst. 1 a v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že podanou žalobou (ve znění následných změn) se stěžovatelka po vedlejší účastnici jako žalované domáhala mimo jiné zaplacení: a) částky 815 000 Kč s příslušenstvím jako majetkové újmy představující rozdíl mezi hodnotou (konkretizované) nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky určenou znaleckým posudkem částkou 898 230 Kč (stěžovatelka vychází z částky 890 000 Kč) a částkou 75 000 Kč, za kterou tuto nemovitost zpeněžila insolvenční správkyně Ing. Martina Mitinová (dále jen "insolvenční správkyně") v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek stěžovatelky u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "insolvenční soud") pod sp. zn. KSOS 13 INS 6709/2009, a b) částky 851 065 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy sestávající z částek 50 202 Kč (bolestné), 782 863 Kč (ztížení společenského uplatnění) a 18 000 Kč (náklady na vypracování znaleckého posudku). Dovozovala, že důvodem vzniku majetkové i nemajetkové újmy byl nesprávný (stěžovatelkou popsaný) postup [dohled nad činností insolvenční správkyně, jakož i původní insolvenční správkyně Dagmar Martinákové (dále jen "původní insolvenční správkyně")] insolvenčním soudem, který byl završen usnesením ze dne 23. 1. 2017, jímž insolvenční soud zamítl návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od placení zbytku dluhů.
3. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení vedlejší účastnici povinnosti zaplatit stěžovatelce částku 815 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 815 000 Kč od 4. 10. 2016 do zaplacení a dále částku 851 065 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 851 065 Kč od 4. 4. 2017 do zaplacení, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Okresní soud dovodil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 851 065 Kč stěžovatelka uplatnila u příslušného úřadu až po šestiměsíční promlčecí lhůtě, a proto je tato část nároku promlčena, když vedlejší účastnice promlčení namítla. K žalobou uplatněnému nároku na zaplacení částky 815 000 Kč jako náhrady majetkové újmy okresní soud uzavřel, že insolvenční soud se ani v jednom posuzovaném případě nedopustil nečinnosti a ani nezanedbal dohled nad výkonem funkce správce konkursní podstaty a tedy nedošlo z jeho strany k nesprávnému úřednímu postupu. Postup insolvenčního soudu v dané věci byl v souladu s procesními předpisy - se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a se zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o nedůvodnosti žaloby, když uzavřel, že v insolvenčním řízení vedeném ve věci stěžovatelky insolvenční soud nezanedbal svoji dohlédací činnost. V rámci této činnosti zjišťoval, zda přihlášená pohledávka č. 5 byla zaplacena, a v jakém rozsahu. Do doby než byla vyřešena otázka, zda stěžovatelka podala žalobu podle § 199 insolvenčního zákona, soud nepřipustil prodej nemovitostí mimo dražbu. Stěžovatelka žalobu podle § 199 insolvenčního zákona nepodala. Při prodeji nemovitostí mimo dražbu insolvenční soud nemohl do postupu insolvenční správkyně zasáhnout, neboť ta neodmítla pokyn zajištěného věřitele k prodeji zastavených nemovitostí a souhlas soudu k prodeji nemovitostí nepotřeboval. Stěžovatelka žalobu na neplatnost smlouvy o prodeji mimo dražbu nepodala. Při rozhodování o osvobození od placení pohledávek věřitelů insolvenční soud umožnil stěžovatelce splnit podmínky oddlužení, avšak bezvýsledně. Krajský soud proto dovodil, že nebyla splněna základní podmínka pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a to nesprávný úřední postup. Jde-li o nemajetkovou újmu, byl nárok stěžovatelky u soudu uplatněn opožděně. Krajský soud uzavřel, že neosvobození stěžovatelky od placení pohledávek pak nebylo v důsledku činnosti insolvenčního soudu, ale toho, že stěžovatelka nezaplatila přihlášeným věřitelům 30 % jejich pohledávek, na čemž by nic nezměnilo ani to, byly-li by její nemovitosti prodány za částku 700 000 Kč, jak se snažila v řízení prokázat.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek, které dosud (podle jejího názoru) nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny, a to, zda vytýkané (v dovolání uvedené) "nedostatky insolvenčního soudu naplňují znaky nedostatečného dohledu a nesplňují tak kvality dohlédací činnosti předpokládané zejména § 10 písm. b) a § 11 insolvenčního zákona, a zda tyto nedostatky naplňují znaky nezákonného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.".
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Ve vztahu k pohledávce z titulu nemajetkové újmy takto Nejvyšší soud rozhodl proto, že právní posouzení věci krajským soudem spočívá (i) na dovoláním nezpochybněném závěru, že zmíněná pohledávka je promlčena. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně žalobou uplatněné pohledávky z titulu majetkové újmy shledal právní posouzení věci krajským soudem souladným s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy pochybily, když nezohlednily specifické okolnosti její situace a nezjistily stěžovatelkou opakovaně vytýkané nedostatky v postupu insolvenčního soudu, spočívající v nedodržení požadavků stanovených na dohlédací činnost insolvenčním zákonem [zejm. § 10 písm. b) a § 11 insolvenčního zákona]. Stěžovatelka je přesvědčena, že insolvenční soud vykonával dohledací činnost v rozporu s právními předpisy, a proto jí vytýkané nedostatky v postupu insolvenčního soudu naplňují znaky nezákonného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád - dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a jsou důvodem pro vznik jejího nároku na odškodnění škody. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že za nesprávný úřední postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je třeba považovat i porušení povinnosti učinit úkon nebo učinit jinou činnost státního orgánu.
7. Mezi vytýkaná pochybení insolvenčního soudu naplňující znaky nezákonného úředního postupu řadí stěžovatelka nedostatečný dohled insolvenčního soudu nad postupem a činností insolvenčního správce, spočívající zejména v opožděném odvolání insolvenční správkyně. Stěžovatelka dále soudu vytýká, že její podání ze dne 25. 3. 2011 posoudil podle názvu, nikoliv podle obsahu, na základě toho pak nedošlo k zařazení žaloby o určení neplatnosti zástavní smlouvy mezi incidenční spory, a pohledávka věřitele (pohledávka č. 5) nebyla zjištěna ve správné výši (zejm. nezohlednění dílčí platby poukázané ostatními spoludlužníky úvěrové smlouvy). Dále namítá, že soud nezabránil prodeji její nemovitosti mimo soudní dražbu, a to za kupní cenu nižší, než byly ostatní nabídky - zejména viz nabídka paní Jany Humplíkové, která nabízela kupní cenu za nemovitosti stěžovatelky ve výši 700 000 Kč. Stěžovatelka rovněž namítá existenci dalších vad řízení (při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, právní posouzení, průtahy řízení aj.).
8. Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že insolvenční soud v insolvenčním řízení postupoval v rozporu s § 10 a § 11 insolvenčního zákona, když právě tento postup spočívající v přehlížení a opomenutí přijetí potřebných opatření a rozhodnutí je projevem nezákonného úředního postupu, což měl jak Nejvyšší soud, tak soudy nižších instancí, v ústavní stížností napadených rozhodnutích zhodnotit, a vyvodit z toho důsledky.
9. Stěžovatelka dále tvrdí, že nesprávnými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejího vlastnického práva, neboť se nedomohla ochrany svých nároků na náhradu škody u obecných soudů a nebyla tak odškodněna za vzniklou škodu způsobenou právě liknavým nezákonným postupem insolvenčního soudu. Závěry obecných soudů, podle kterých nebylo namístě vzniklou škodu zapříčiněnou nezákonným úředním postupem nahrazovat, a ponechaly tak stěžovatelku v dluhové pasti, je nutno považovat na nesprávný a nezákonný zásah do jejích majetkových práv, jakož i práva na ochranu osobnosti, práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života, jakož i práva na soudní ochranu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. V předmětné věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v insolvenčním řízení vedeném ve věci stěžovatelky insolvenční soud nezanedbal svoji dohlédací činnost. Přitom (mimo jiné) zdůraznil, že do dohlédací činnosti insolvenčního soudu nespadá působit na obsah úkonů insolvenčního správce, kterými je nakládáno s majetkovou podstatou nebo jejími součástmi. Krajský soud dovodil, že insolvenční soud se při výkonu dohlédací činnosti nedopustil [jde-li o posouzení stěžovatelkou podané žaloby o určení neplatnosti zástavní smlouvy v tom směru, zda jde o incidenční spor, o (ne)odvolání původní insolvenční správkyně z funkce, o stanovisko původní insolvenční správkyně k přihlášené pohledávce (původního) zajištěného věřitele č. 5, a to včetně (ne)zohlednění plateb třetích osob na pohledávku věřitele č. 5 zajištěnou zástavním právem k nemovitosti stěžovatelky, a zpeněžení této nemovitosti insolvenční správkyní (na základě pokynu zajištěného věřitele)] žádného pochybení.
Ve vztahu k požadavku na náhradu nemajetkové újmy se též ztotožnil se závěrem okresního soudu o důvodnosti vedlejší účastnicí vznesené námitky promlčení tohoto nároku. Uvedeným závěrům krajského soudu, resp. obou obecných soudů, nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
14. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přitom přesvědčivým způsobem zdůvodnil, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu