Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Petráka, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 160/2024-13 ze dne 4. 9. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 17 Ad 8/2022-120 ze dne 3. 5. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice zamítla rozhodnutím č. j. XX ze dne 24. 11. 2021 žádost stěžovatele o starobní důchod, neboť nesplnil podmínky podle § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a § 2 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, ve znění účinném od 1. 6. 2015. Námitky stěžovatele vedlejší účastnice rozhodnutím č. j. XY ze dne 20. 1. 2022 zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.
2. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice o námitkách podal stěžovatel správní žalobu, které původně Krajský soud v Plzni ("krajský soud") rozsudkem č. j. 17 Ad 8/2022-54 ze dne 30. 12. 2022 vyhověl, rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí ze dne 24. 11. 2021 zrušil a věc vrátil vedlejší účastnici k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ("NSS") rozsudkem č. j. 6 Ads 28/2023-27 ze dne 24. 1. 2024 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud proto rozhodoval znovu a žalobu stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem. Vyšel přitom ze závazného právního názoru NSS, podle něhož podmínka, podle níž pojištěnec musel splnit podmínku výkonu zaměstnání v I. pracovní kategorii právě ve státním podniku či podniku vzniklém privatizací či transformací státního podniku, není diskriminační vůči zaměstnancům soukromých podniků, které vyjmenovanými způsoby nevznikly.
3. Kasační stížnost proti druhému rozsudku krajského soudu odmítl NSS napadeným usnesením jako nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť námitky stěžovatele směřovaly pouze proti právním závěrům vyjádřeným v kasačním rozhodnutí NSS, jimiž je sám vázán, a k nímž měl stěžovatel možnost se jako účastník vyjádřit a uplatnit relevantní argumentaci.
4. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
5. Podle stěžovatele je diskriminační podmínka stanovená NSS, že pro vznik nároku na předčasný odchod do důchodu musí žadatel pracovat ve státním sektoru nebo v podniku, který vznikl na základě transformace či privatizací státem vlastněného podniku, neboť zvýhodňuje zaměstnance státních při privatizovaných podniků oproti zaměstnancům soukromých podniků, kteří vykonávají totožnou práci a ve stejné pracovní kategorii. Z ničeho nevyplývá, že by se mělo jednat pouze o zaměstnance stáních podniků či o podniky privatizované.
6. V dané věci nejde o zvýhodňování zaměstnavatelů, ale především o diskriminaci zaměstnanců. Argument NSS, že zaměstnanci si mohli sami zvolit svého zaměstnavatele a stanovit si mzdové podmínky i sociální požadavky je v kontextu vývoje legislativy v porevolučním období nepřijatelný. Krátce po "převratu" žádní zaměstnanci nebyli schopni rozlišit, zda práce u státní společnosti (privatizované společnosti) či u soukromého zaměstnavatele přináší nějaké rozdíly v sociálním zabezpečení. Obecně mezi profesemi horníků a ostatního personálu pracujícího v dolech platilo, že kdo pracuje v rizikovém prostředí uranových dolů, má automatický nárok, aby odešel dříve do starobního důchodu. Není rovněž pravda, že by stát na tyto profese prováděné pro jím vlastněné státní podniky (privatizované podniky) připlácel na sociální zabezpečení zaměstnanců.
7. Stěžovatel konečně tvrdí, že splňuje podmínky stanovené nařízením vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, a odkazuje na související právní úpravu sociálního zabezpečení.
14. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
15. Stěžovatel považuje za protiústavní závěr správních soudů, že podmínka, podle níž pojištěnec musel splnit podmínku výkonu zaměstnání v I. pracovní kategorii právě ve státním podniku či podniku vzniklém privatizací či transformací státního podniku, není diskriminační vůči zaměstnancům soukromých podniků, které vyjmenovanými způsoby nevznikly.
16. Podle judikatury Ústavního soudu není každé rozdílné zacházení neústavní nebo diskriminační. Právní předpisy mohou stanovit nerovnost, existují-li pro ni ústavně přijatelné důvody. Klíčovým faktorem při posuzování souladu s principem rovnosti je důvod rozdílného zacházení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 105/53 SbNU 313)]. Týká-li se rozdílné zacházení osobních charakteristik jednotlivce, které jsou úzce spjaty s lidskou důstojností (například důvody uvedené v čl. 3 odst. 1 Listiny), je třeba klást na jeho odůvodnění velmi přísné nároky. Naopak v případech, kdy rozdílné zacházení nevyplývá z chráněných charakteristik, postačí, sleduje-li právní úprava legitimní cíl a není výsledkem svévole. Není nutné, aby šlo o nejideálnější nebo nejefektivnější řešení [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 87/20 ze dne 18. 5. 2021 (N 97/106 SbNU 84; 232/2021 Sb.)]. Obdobně je třeba postupovat při výkladu a aplikací konkrétní právní úpravy.
17. Dále je třeba zohledňovat, že Ústavní soud při přezkumu aplikace a interpretace sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny zastává zdrženlivý postoj [viz kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 8/07 ze dne 23. 3. 2010 (N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.) či sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.)].
18. V projednávané věci správní soudy v souladu s nastíněnými východisky postupovaly a Ústavní soud v jejich úvahách žádné ústavněprávní pochybení neshledal. Krajský soud vycházel ze závazného právního názoru NSS vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozsudku, v němž s odkazem na svoji judikaturu (zejm. rozsudky NSS č. j. 6 Ads 122/2009-59 ze dne 21. 4. 2010 a č. j. 5 Ads 151/2016-24 ze dne 16. 12. 2016) srozumitelně odůvodnil, proč v dané věci nejde o nepřípustnou diskriminaci.
19. NSS vysvětlil, že rozdílné zacházení mezi zaměstnanci má racionálně odůvodněný základ. Především zohlednil historický kontext vzniku zvýhodněných pracovních kategorií, které byly spojeny s administrativní podřízeností státním orgánům. Zaměstnanci státních podniků a podniků vzniklých privatizací byli součástí tohoto systému, zatímco zaměstnanci soukromých podniků, které nevznikly transformací státního podniku, nikoliv. NSS zdůraznil, že zvýhodnění bylo kompenzací za práci vykonávanou pro stát a bylo financováno státními prostředky.
Soukromé podniky měly v novém systému možnost uzavřít důchodové připojištění, což znamená, že jejich zaměstnanci mohli ovlivnit své podmínky. V případě zaměstnanců soukromých podniků, které vznikly transformací či privatizací, se jejich zaměstnavatel změnil neodvisle od jejich vůle - což je rozdíl oproti situaci stěžovatele; proto není rozšíření zvýhodnění na všechny soukromé podniky odůvodněné a jeho omezení není diskriminační. Již v minulosti z tohoto rozlišování Ústavní soud vyšel v usnesení sp. zn. II.
ÚS 3172/21 ze dne 28. 6. 2022 (byť proti tomu tamější stěžovatel výslovně nebrojil)
20. Do souvisejícího výkladu (podústavní) právní úpravy sociálního zabezpečení není Ústavní soud oprávněn bez dalšího zasahovat a právní závěry správních soudů v tomto ohledu přehodnocovat.
21. Žádné ústavní vady Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí NSS, kterým odmítl stěžovatelovu kasační stížnost. NSS v souladu se svou judikaturou řádně vyložil, že jde o opakovanou kasační stížnost, která není přípustná. Argumentace stěžovatele se přitom zaměřuje na meritorní posouzení krajským soudem, v němž Ústavní soud rovněž neshledal žádné ústavně relevantní pochybení.
22. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2025
Jan Wintr v. r. předseda senátu