Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Ivy Chaloupkové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 11. 2013 č. j. 34 C 218/2013-199, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 11. 2013 č. j. 34 C 218/2013-199 byla ve výroku I. zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 3 900 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně žalované Československé obchodní banky, a. s., neoprávněným inkasováním poplatku za vedení a správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Žalované nebyla ve výroku II. rozsudku přiznána náhrada nákladů soudního řízení.
4. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětlila důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Obvodnímu soudu pak meritorně především vytýkala, že nesprávně akcentoval zásadu pacta sunt servanda a autonomii vůle smluvních stran, a nedostatečně zhodnotil princip ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Stěžovatelka se soudem nesouhlasila ani co do právního posouzení otázky určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "obč. zák."), jakož i jeho souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 obč. zák.). Stěžovatelkou byl rovněž vysloven názor, že napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou i v případě, kdy její zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku - zejména byl-li právní názor Ústavního soudu formulován závaznou formou v nálezu. Posuzovaná ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z pohledu stížnostních námitek obdobou ústavní stížnosti jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 tak, že ji jako nedůvodnou v části zamítl a zčásti jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
7. Ústavní soud dále uvádí, že rozhodl o ústavní stížnosti v poměrně brzké době po jejím doručení, a proto nepovažoval za nezbytné se samostatně vyslovovat podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu k naléhavosti dané věci.
8. Z výše řečených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu