Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Ludmily Tomčalové a 2) Vojtěcha Tomčaly, obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jungmannova 1031, Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 22 Cdo 1410/2013-192, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. 38 Co 444/2009 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. 8. 2009 č. j. 6 C 1385/2005-124 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali zřízení věcného břemene spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaných (Lubica a Josef Slezákovi) - pozemek parc. č. A1, ležící v kat. území Zarazice, obec V., a to v šíři 3,5 m a v rozsahu a délce vyplývající z geometrického plánu pro vyznačení budovy objektu bydlení na parc. č. A2.
3. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Návrh stěžovatelů na zřízení věcného břemene přitom poměřoval naplněním kritérií stanovených v ustanovení § 151o občanského zákoníku. Po provedení ohledání na místě samém, pokud jde o prostorovou orientaci pozemku podle přiloženého geometrického plánu a zjištění skutečného využití stavby na pozemku parc. č. A2, dospěl k závěru, že není naplněna základní podmínka pro možnost zřízení věcného břemene - práva cesty, kdy k nemovitosti v jejich vlastnictví se stěžovatelé mohou dostat i jinak než přes předmětný pozemek žalovaných. Nezřízení věcného břemene přitom nijak nezatíží obvyklé užívání stavby stěžovatelů. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl. Zrekapituloval přitom argumenty stěžovatelů i soudů nižších instancí. Uvedl, že nebylo zjištěno, že ke stavbě, která je stěžovateli užívána k bydlení a jako kancelářské prostory, není nutný příjezd, když ke stavbě lze dojít i pěšky, bez nutnosti parkování vozidla přímo u stavby. Zřízení věcného břemene by naopak mělo nepřiměřené dopady do vlastnického práva žalovaných, a to zejména znehodnocení značné části jejich pozemku.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizovali se závěry obecných soudů a uvedli, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelů, která vyplývají z pravomocného a vykonatelného stavebního povolení pro stavbu pěstírny žampionů na pozemku parc. č. A2. Na závěr navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu.
Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
7. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie; ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Jde zejména o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života.
8. Kromě těchto případů, jejichž posouzení náleží do výlučné pravomoci Ústavního soudu jako specializovaného orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, se však ústavněprávního přezkumu nelze účinně domáhat, tím méně pak vést na půdě tohoto soudu pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými mocenskými orgány, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů obecnými soudy nedošlo. Obecné soudy svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem zdůvodnily, přičemž neopomněly posoudit též míru zásahu do vlastnického práva jak stěžovatelů, tak i žalovaných, vůči jejichž pozemku se stěžovatelé dovolávali určení povinnosti strpět průjezd a průchod (též ohledání na místě samém provedené soudem prvního stupně). Dovolací instance v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006 sp. zn. 22 Cdo 38/2005.
10. Ve světle výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbývá, než stížnost stěžovatelů označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelů bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu