Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, insolvenčního správce dlužníka Luboše Pánka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2022 č. j. 105 VSPH 507/2022-121 (MSPH 79 INS 18375/2020) a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022 č. j. 208 ICm 3279/2021-100, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o odpůrčí žalobě stěžovatele jako žalobce a insolvenčního správce dlužníka v insolvenčním řízení dlužníka Luboše Pánka (dále jen "dlužník") o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření v řízení o žalobě na odporovatelnost právních úkonů proti žalovaným: 1) Michalu Živčákovi a 2) EFIS GROUP, LLC se sídlem v USA (dále jen "žalovaný č. 1" a "žalovaný č. 2"). II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zastavil řízení o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, jímž by byla žalovanému č. 1 uložena povinnost zákazu prodat, pronajmout, vložit jako vklad do obchodní společnosti, zastavit či jiným způsobem zatížit ve výroku specifikované nemovitosti a obchodní podíly v obchodních společnostech SV. moment s.r.o. a LIVE TILE, s.r.o. V odůvodnění usnesení městský soud předeslal, že stěžovatel se současně podanou žalobou domáhá určení, že převod dlužníkova podílu ve společnosti Foxtrade Real Estate, LLC na žalovaného č. 1 je vůči insolvenčním věřitelům dlužníka právně neúčinný a žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 3 500 000 USD a žalovaný č. 1 je povinen do majetkové podstaty dlužníka vydat 100 % podíl ve výše uvedené společnosti.
Důvodem pro rozhodnutí o zastavení řízení o nařízení předběžného opatření bylo zjištění městského soudu, že tento návrh je totožný jako předchozí návrh na nařízení předběžného opatření (jedná se o totožný okruh účastníků, totožný majetek a uplatněný nárok vyplývá ze stejných skutkových tvrzení). Byť nový návrh obsahuje určité nepodstatné korekce textu a doplnění odůvodnění o další judikaturu, jde podle městského soudu o tentýž právní důvod, o totožný skutek a stejnou věc ve smyslu § 159a odst. 4 o.
s. ř., o níž již dříve bylo pravomocně rozhodnuto zamítavým rozhodnutím městského soudu, potvrzeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Proto se v případě nového návrhu uplatní překážka věci pravomocně rozhodnuté. Vrchní soud napadené usnesení městského soudu potvrdil. Argumentaci městského soudu o totožnosti věci doplnil poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce existence překážky věci pravomocně rozhodnuté i v případě řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření.
Uzavřel, že vzhledem k zastavení řízení pro neodstranitelnou podmínku řízení podle ust. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř., nemohla na tomto závěru nic změnit ani tvrzení stěžovatele o důvodnosti podané žaloby, nového návrhu a poukaz na jím předložené důkazy. III Stěžovatel argumentuje libovůlí v rozhodování obou soudů, bez respektování platného zákonného rámce, které porušilo jeho právo na legitimní očekávání.
Oba soudy se podle něj při rozhodování neřídily platnými právními předpisy, naopak napadená rozhodnutí jsou s nimi v přímém rozporu, neboť jimi podaný výklad aplikovaných právních norem je účelový. Vrchní soud se ani nepokusil se věcně zabývat odvolacími námitkami stěžovatele, ale byl jen veden zjevnou snahou odvolací řízení co nejrychleji ukončit. V souvislosti s tímto tvrzením stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý (řádný) proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) spočívající v odmítnutí stěžovatelem navrhovaných důkazů a ignorování jím předkládané argumentace, které v konečném důsledku rovněž vedlo k porušení práva na rovnost, na legitimní očekávání a dalších procesních práv účastníků řízení.
Podrobuje kritice rovněž názor vrchního soudu, že "případná novost důkazů nemůže zvrátit závěr o totožnosti obou věcí", což - podle jeho názoru - vytváří prostor pro nepřípustně limitující závěr, že v řízení lze podávat jen jeden návrh na nařízení předběžného opatření. Takový závěr považuje za příklad nepřípustné "normotvorby" vrchního soudu, která je soudům zapovězena jako jsoucí v rozporu jak se zákonem, tak i s platnou judikaturou (viz např. sp. zn. II. ÚS 476/09 ). Stěžovatel se v této souvislosti odvolává na závěr Ústavního soudu, že obecné soudy nemohou nahrazovat zákonodárce, přičemž výše popsaný postup soudů je porušením rovněž principu předvídatelnosti soudního rozhodování, včetně porušení práva na legitimní očekávání (srov. nález sp. zn. II.
ÚS 2388/10 ). Soudce je vázán zákonem a nemůže proto tento limitující rámec překročit, aniž by se dopustil libovůle (svévole) v rozhodování při současném nerespektování závazné judikatury. Závěrem stěžovatel poukazuje na závažné důsledky spojené s jednáním obou žalovaných, kteří na úkor věřitelů dlužníka dosud vyvedli z majetkové podstaty majetek v hodnotě 3 500 000 USD, jenž byl následně, v zákonem zapovězených lhůtách, neoprávněně zpeněžen. Oba žalovaní se zdržují v cizině, takže panuje reálná obava, že zbývající majetek dosud jimi vlastněný v ČR bude vyveden na nedostupné osoby mimo ČR.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.
Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod.
Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ). O takový případ však v předmětné věci nejde. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost nelze vyloučit, a lze tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého (řádného) procesu se vztahuje na proces ve svém celku.
Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ). Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují. Ústavní soud dal v řadě svých rozhodnutí (srov. sp. zn. II. ÚS 221/98 a
IV. ÚS 189/01 ) zřetelně najevo, že v rámci rozhodování o nařízení předběžného opatření "musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak i v rámci ústavních pravidel tomu, vůči němuž předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované opaření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Stěžovatel odůvodnil návrhy na nařízení předběžného opatření obavou, že by výkon (pozdějšího) rozhodnutí byl ohrožen.
V takovém případě byl povinen spolu s podaným návrhem prokázat existenci této (důvodné) obavy doložením dalších skutečností, z nichž lze obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí dovodit, jako předpoklad pro nařízení předběžného opatření, tedy nikoli jen toto tvrdit. Předpokladem pro nařízení předběžného opatření je tedy podmínka "prokázání" obavy, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen. Stěžovatel tak musel o důvodech potřeby prozatímní úpravy soud přesvědčit, a to za situace, kdy dokazování v procesním smyslu, nemá z povahy věci v daném řízení prostor.
Ústavní soud k námitce o nepřípustném závěru obou soudů, že v (jedné) věci lze podat jen jeden návrh na nařízení předběžného opatření, uvádí, že to z odůvodnění napadených rozhodnutí dovodit nelze. Odkaz na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 476/09 je nepřípadný také proto, že v něm těžiště spočívalo ve zrušujícím rozhodnutí Ústavního soudu pro nerespektování jeho závěrů.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu