Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Praha 8, Zenklova 230/66, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011, čj. 7 Afs 25/2011 - 89, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, čj. 6 Ca 206/2007 - 55, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel namítá vadný výklad § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, neboť aby mohl využít těchto práv, musel by mít možnost seznámit se s obsahem kontrolní zprávy. Teprve poté, kdy mu bude poskytnuta možnost uplatnit práva podle citovaného ustanovení, může dojít k jejímu projednání a závěrem musí být kvalifikovaná reakce správce daně na jeho vyjádření. Pokud se Nejvyšší správní soud k nezákonnosti jeho postupu nevyjádřil, popřel základní právo stěžovatele na zákonný proces a jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Svým závěrem, že kontrola byla ukončena předáním kontrolní zprávy, přesto, že správce daně vymezil, že se tak stalo předáním vyjádření, mu odňal právo vyjádřit se k její definitivní verzi, tedy i právo na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatel namítá nezákonnost provedené daňové kontroly pro nereflektování jeho vyjádření ke zprávě o ní správcem daně, respektive absenci jejího řádného ukončení, lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, který uzavřel, že stěžovatel v průběhu daňové kontroly plně využil svého práva vyjádřit se k ní, včetně konečné zprávy o ní. Orgány správce daně proto nepochybily, pokud ji považovaly za ukončenou. Svůj závěr odůvodnil tím, že správce daně sepsal, dne 18.
ledna 2006, se stěžovatelem protokol o jednání, na kterém byly projednány výsledky daňové kontroly a stěžovateli byla předána zpráva o této kontrole, ke které se vyjádřil písemně dne 30. ledna 2006. Na to správce daně reagoval výslechem navrhovaných svědků dne 15. března 2006, po kterém opět následovalo stěžovatelovo vyjádření ze dne 20. března 2006 a poté i ústní jednání, jehož předmětem bylo projednání zprávy o daňové kontrole a důvody, které správce daně vedly k závěru, že stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění v rozsahu uvedeném na předložených fakturách.
Na další stěžovatelovo podání ze dne 13. 7. 2006 pak správce, daně přípisem ze dne 17. 7. 2006, pouze sdělil, že vzhledem k absenci návrhu dalších důkazních prostředků považuje kontrolu daně za ukončenou. Nejvyšší správní soud podpořil své závěry odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu i svou vlastní.
Ke stěžovatelem tvrzenému "vadnému výkladu" § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků ze strany Nejvyššího správního soudu lze jen poukázat na tu pasáž odůvodnění jeho rozsudku, kde vyložil, že právu stěžovatele, zakotvenému citovaným ustanovením zákona, odpovídá povinnost správce daně na jeho vyjádření reagovat. Smyslem této právní úpravy ale není nikdy nekončící cyklus vyjádření daňového subjektu a následnou reakcí správce daně. Pokud se stěžovatel vyjádřil k poslední verzi zprávy o daňové kontrole, tedy fakticky k jejímu výsledku, postačuje k jejímu ukončení její projednání. Přípis správce daně ze dne 17. července 2006 tak nebyl, jak stěžovatel tvrdí, "kontumačním" ukončením daňové kontroly.
Ústavní soud dodává, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo porušeno, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci však v posuzované věci zjevně nedošlo. Soudy obou stupňů i orgány správce daně se jeho argumenty důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně uvedly, z jakých důvodů přijaly svá rozhodnutí. Nejvyšší správní soud své závěry velmi detailně odůvodnil a Ústavní soud neshledal, že by se některou z námitek stěžovatele zabýval nedostatečně, respektive ji zcela pominul.
Argumentace stěžovatele se navíc pohybuje v rovině podústavního práva a obecné soudy na ni přesvědčivě reagovaly již ve svých rozhodnutích. Ústavní soud proto neshledal, že by jejich rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces nebo princip právního státu, což stěžovatel bez bližšího odůvodnění namítá. Okolnost, že se závěry obecných soudů nesouhlasí, přitom nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.
Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 8. prosince 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu