Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2009, čj. 33 Cdo 3264/2007 - 115, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud ČR (dále "dovolací soud") nepřihlédl při posouzení lhůty k podání dovolání k tomu, že v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, čj. 35 Co 291/2005 - 71, jako soudu odvolacího (dále "odvolací soud"), nebyla o možnosti podat dovolání poučena. Zmíněný rozsudek obsahuje v poučení pouze sdělení, že odvolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Proto stěžovatelka odvodila lhůtu k podání svého dovolání podle § 243 odst. 3 věty druhé OSŘ, podle kterého je lze podat do čtyř měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Pokud bylo dovolání podáno telefaxem dne 28. března 2006 a doplněno v originále dne 29. března 2006, bylo podáno včas, a nikoliv opožděně, jak konstatoval dovolací soud. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
sp. zn. III. ÚS 269/99 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Stěžovatelka zásah do svých shora uvedených ústavně zaručených práv spatřuje ve skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako opožděné.
Podle § 240 odst. 1 OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2000, činila dovolací lhůta jeden měsíc, přičemž poučovací povinnost soudu o právu podat dovolání nebyla explicitně vyjádřena. Ke změně, na kterou stěžovatelka poukázala, došlo až po novelizaci OSŘ, provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Ve zkoumané věci je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ke změně došlo jen ve stanovení data počátku placení úroků z prodlení, čímž byla napravena chyba soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky projednal a posoudil podle OSŘ ve znění účinném do 31. prosince 2000. V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu byl jak zástupci žalobkyně, tak zástupci stěžovatelky, doručen stejného dne 14. prosince roku 2005. Jednoměsíční lhůta k podání dovolání uplynula v pondělí dne 16. 1. 2006. Pokud bylo tedy dovolání podáno zástupcem stěžovatelky faxem dne 28. 3. 2006 a předložením originálu o den později, bylo podáno pozdě. Proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako opožděné a meritem věci se nezabýval.
Rozhodoval tedy podle OSŘ ve znění účinném do konce roku 2000, takže jeho rozhodnutí nelze nic vytknout.
V této souvislosti nelze odhlédnout od konkrétních okolností tohoto případu, tedy od skutečnosti, že stěžovatelku v řízení před odvolacím soudem zastupoval stejný advokát, který později podal zmíněné opožděné dovolání a pak i tuto ústavní stížnost. Ve světle této skutečnosti, kdy stěžovatelka byla v odvolacím i dovolacím řízení zastoupena advokátem, nabývá jím formulovaná argumentace v ústavní stížnosti o nedostatku poučení ze strany odvolacího soudu o možnosti podat odvolání poněkud jiné dimenze. Znalost přechodných ustanovení tak významného zákona, jakým je občanský soudní řád a znalost lhůt v něm zakotvených by měla patřit k základní výbavě každého advokáta. V této souvislosti nelze ústavní stížnost posoudit jinak, než jako snahu advokáta v řízení před Ústavním soudem dohonit to, co jím bylo zanedbáno v předcházejících stadiích řízení před obecnými soudy. Tuto roli však Ústavní soud nemá.
Ústavní soud tedy v napadeném rozhodnutí neshledal porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. března 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu