Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ř. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2007, č.j. 26 Co 613/2007-66, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Okresní soud Praha - západ (dále jen "OS") usnesením ze dne 7. 11. 2007, č.j. 5 C 179/2007-58, v řízení o žalobě žalobce (stěžovatele) proti žalovanému Karlovy Vary Real Estate, s.r.o. (dále jen "žalovaný"), zastavil řízení (výroková část I.) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci (stěžovateli) náhradu nákladů řízení ve výši 10.720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta stěžovatele (výroková část II.), a že se stěžovateli vrací na zaplaceném soudním poplatku částka ve výši 3000,- Kč (výroková část III.).
OS poukázal na to, že za situace, kdy žalovaný dne 5. 11. 2007 doručil soudu odstoupení od smlouvy o budoucím uzavření kupní smlouvy a kdy stěžovatel (vzhledem k hmotněprávnímu úkonu žalovaného) vzal při ústním jednání dne 7. 11. 2007 žalobu v plném rozsahu zpět a žalovaný se zpětvzetím souhlasil, postupoval soud podle § 96 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 o. s. ř. a řízení zastavil. OS o nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že procesní zavinění je na straně žalovaného, který až po stěžovatelově podání učinil hmotněprávní úkon, a to odstoupení od uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, které si v této smlouvě účastníci ujednali.
Soud žalobci přiznal částku 8.000,- Kč dle § 7 písm. e) vyhl. č. 484/2000 Sb., 4x režijní paušál po 300,- Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne 13. 9. 2007 a účast na jednání dne 7. 11. 2007) a 19% DPH ve výši 1.520,- Kč, celkem částku ve výši 10.720,- Kč na platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel podal proti citovanému usnesení odvolání, které směřovalo jen do výrokové části II., tj. jen proti výroku o nákladech řízení. Uvedl, že odměna měla být určena podle § 3 odst. 4 vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť předmětem řízení bylo plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí s jasně vymezenou kupní cenou.
Krajský soud v Praze (dále jen "KS") usnesením ze dne 27. 12. 2007, č.j. 26 Co 613/2007-66, usnesení OS v napadené výrokové části II. o nákladech řízení potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení částkou 952,- Kč. KS připomněl, že OS správně odůvodnil usnesení ze dne 7. 11. 2007, č.j. 15 C 179/2007-58, odkazem na § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., neboť vycházel z toho, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. KS konstatoval, že sporná je pouze výše náhrady, která se má stěžovateli dostat.
Odvolací soud se v této věci plně ztotožnil s tím, jak tuto výši náhrady OS určil. Žaloba zcela jasně zněla na nahrazení chybějícího projevu vůle, tj. souhlasu s uzavřením kupní smlouvy, ze strany žalovaného. Takto vymezenému předmětu řízení odpovídá podle § 7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb. odměna advokáta ve výši 8.000,- Kč, přičemž je nerozhodné, jaká je výše plnění stanovená ve smlouvě, jejíž uzavření se podáním žaloby vynucuje. KS dovodil, že "tato částka by měla pro stanovení odměny advokáta význam ve sporu o její zaplacení; to však není na pořadu věcí".
Usnesení Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. Poukázal na to, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces deklarovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právním pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že napadené usnesení bylo vydáno na základě nesprávného výkladu právních předpisů, v rozporu s postupem soudů ve srovnatelných případech (a tedy s porušením principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí); navíc prý v jeho prospěch svědčí logický a jazykový výklad relevantních ustanovení.
Stěžovatel konečně uvedl, že si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud opakovaně vyjadřuje názor, že není povolán přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů v takovém rozsahu, aby se stal jejich faktickou třetí instancí, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například dojde-li k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem. Stěžovatel se však domnívá, že v souzené věci taková situace nastala, neboť stanovená odměna advokáta činí méně než 4% odměny vypočtené v souladu s § 7 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je k ní v hrubém nepoměru. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2007, č.j. 26 Co 613/2007-66, zrušuje. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Taková situace právě v souzené věci nastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, z nichž zřetelně plyne, proč o náhradě nákladů rozhodly výše uvedeným způsobem. V odůvodnění KS byl podán sice stručný, ale přehledný sled důvodů a odkazů na příslušná ustanovení o. s. ř. a vyhlášky č. 484/2000 Sb., z nichž je jasně patrný důvod rozhodnutí okresního soudu ve výrokové části II. a tedy i důvod, proč nebylo možné vyhovět stěžovatelovu odvolání. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu - a nejde ani o postup svévolný. KS srozumitelně a jasně uvedl důvody, které jej k jeho závěru vedly. Jeho argumentace je logická, přehledná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelově úvaze, že by se obecné soudy (a Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti) měly zabývat stěžovatelem uváděným hrubým nepoměrem mezi (v souzené věci) stanovenou sazbou odměny advokáta podle § 7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb. a (stěžovatelem) požadovanou sazbou odměny podle předmětu řízení (částku uvedenou ve smlouvě) dle § 3 odst. 4 citované vyhlášky. Ústavní soud musí za této situace znovu připomenout argumentaci KS v jeho odůvodnění; tam KS jasně a přesvědčivě uvedl, že žaloba zněla na nahrazení chybějícího projevu vůle (souhlasu s uzavřením kupní smlouvy) ze strany žalovaného [čemuž odpovídá stanovení sazby odměny podle § 7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a nikoli na plnění ze smlouvy (vyjádřené v penězích), jež by mělo pro stanovení odměny advokáta význam až ve sporu o její zaplacení.
KS správně uvedl, že takový spor však není předmětem řízení. Ústavní soud nemá důvod na této argumentaci cokoli měnit. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2008
Ivana Janů předsedkyně senátu