Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Martinem Mojžíškem, advokátem ve Frýdku-Místku, Farní 15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4578/2007-182 ze dne 24. srpna 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 445/2006-159 ze dne 23. dubna 2007 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 16 C 52/2005-108 ze dne 23. března 2006, a o návrhu na zrušení ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) a písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech.
Stěžovatel uvedl, že se neztotožňuje se závěry všech tří napadených rozhodnutí; své stanovisko podpořil řadou skutkových tvrzení, kterým podle jeho názoru obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost, popřípadě je hodnotily způsobem, jejž nepovažoval za správný. Zejména poukazoval na to, že k posouzení, zda byt řádně užívá, nemůže být rozhodujícím důkazem naměřená hodnota odebraných energií. Tvrdil, že naměřená hodnota odpovídá běžné spotřebě domácnosti podnikatele, který významnou část dne tráví v zaměstnání. K prokázání této skutečnosti navrhoval provést důkaz výslechem vlastníka nemovitosti, v níž měl umístěnou kancelář, avšak obecný soud tento důkaz neprovedl. Zdůraznil také, že soud nedostatečně hodnotil výpovědi svědků, kteří potvrdili, že v bytě bydlí, a že odmítl vyslechnout k této skutečnosti další svědky. Proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel sdělil, že v současné době je předmětný byt prázdný a vedlejší účastník pro něho hledá nájemce, což znamená, že jeho předchozí argumentace, že byt potřebuje pro jiného zaměstnance - horníka, byla účelová a nepravdivá.
Stěžovatel navrhl i zrušení ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku, která podle jeho názoru vzhledem k postupnému deregulování nájemného a změněné situaci na trhu s byty postrádají smysl a znevýhodňují nájemce, kteří mají více bytů.
Usnesením téhož soudu ze dne 12. 7. 2006, č. j. 16 C 52/2005-136, bylo rozhodnuto, že namísto žalobkyně OKD, a. s., nastupuje RPG RE Residential, s. r. o.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 42 Co 445/2006-159 ze dne 23. dubna 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Zamítl další návrhy stěžovatele na dokazování s tím, že nejsou pro právní posouzení věci relevantní. Zabýval se podrobně právním posouzením věci a dospěl k závěru, že výpovědi z nájmu svědčí výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g) i h) občanského zákoníku v tehdejším znění. Potvrdil závěr soudu prvního stupně, že převod části rodinného domu na syna právě v době výpovědi z nájmu lze hodnotit jako účelové chování. Konstatoval - ve shodě se soudem prvního stupně - že stěžovateli nebránil žádný vážný důvod v užívání bytu; to i v zhledem k tomu, že byt i sídlo jeho podnikání jsou ve stejné obci. V této souvislosti podrobně hodnotil důkazy, které vedly k závěru, že stěžovatel byt užívá jen občas.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4578/2007-182 ze dne 24. srpna 2009 podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné; jiné důvody přípustnosti dovolání ve věci dány nebyly.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry a s následným právní hodnocením věci tak, jak to učinily obecné soudy. Jeho stížnostní námitky se shodují s námitkami, které již v odvolání a v dovolání uplatnil.
Ústavní soud - s odvoláním na svou ustálenou rozhodovací praxi - poukazuje na to, že samotný nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry, či neúspěch ve sporu nestačí samy o sobě k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Námitky týkající se skutkových zjištění obecných soudů a z nich vyvozených právních závěrů by mohly být relevantní pro názor, že k porušení práva na spravedlivý proces skutečně došlo, toliko tehdy, jestliže by obecné soudy při dokazování a při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak se stanovena v ustanovení § 132 o. s. ř., či jestliže by byly postupovaly svévolně, či pokud by existoval extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Taková situace však v předmětné věci nenastala.
Obecné soudy - zejména pak soud prvního stupně - řádně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů provedené důkazy zhodnotily. Dále náležitě odůvodnily, proč další stěžovatelem navrhované důkazy provádět nebudou. Jejich postup je i v tomto případě podřaditelný pod zásadu volného hodnocení důkazů; z ní také vyplývá, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, avšak svůj postup musí řádně odůvodnit. Ústavní soud zhodnotil řízení před obecnými soudy jako postup souladný s příslušnými ustanoveními o.
s. ř., nezjistil extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, ani nesprávnou aplikaci právních předpisů. Obecné soudy podle jeho názoru aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem, a proto jejich rozhodnutí nebyla způsobilá právo stěžovatele na spravedlivý proces porušit. Ústavní soud kromě toho ještě poukazuje i na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který - nad rámec posuzování přípustnosti dovolání - ještě uvedl i konstantní judikaturu týkající se určení času rozhodného k posouzení otázky, zda má nájemce bytu dva byty; tímto časovým mezníkem je doručení výpovědi nájemci bytu.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základního práva, jehož se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu na zrušení části zákona vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2010
Vojen Güttler v. r. předseda senátu