Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. Jana Krejsty, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, Pražákova 1024/66a, Brno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem se sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022 č. j. 12 Co 77/2022-61, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je soudním exekutorem, který prováděl exekuci vedenou pod. sp. zn. 159 EX 00780/21. Povinný v exekuci uhradil celou jistinu a náklady exekuce ve výši 907,50 Kč. Stěžovatel v souladu se zákonem č. 286/2021 Sb., kterým se mění některé zákony, usnesením č. j. 159 EX 00780/21-056 rozhodl tak, že se povinný osvobozuje od placení veškerých dalších vymáhaných pohledávek přesahujících zaplacenou jistinu v exekučním řízení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny (I.), exekuci částečně zastavil v rozsahu, ve kterém byl povinný od placení pohledávky oprávněné osvobozen (II.), náklady exekuce určil částkou 907,50 Kč vč. 21% DPH (III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o osvobození povinného od placení zbytku dluhu a o částečném zastavení exekuce (IV.).
Proti výroku III. tohoto usnesení podal stěžovatel, tedy sám soudní exekutor, odvolání. Odvoláním se domáhal, aby Krajský soud v Brně změnil tento výrok tak, že povinný je povinen zaplatit náklady exekuce ve výši 10 769 Kč. Zároveň navrhoval, aby odvolací soud předložil věc ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu, neboť zákon č. 286/2021 Sb., je v části týkající se rozhodování o nákladech exekuce v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že soudní exekutor není oprávněn k podání odvolání proti vlastnímu rozhodnutí. Proti výroku o nákladech exekuce může soudní exekutor podat odvolání pouze za situace, že o těchto nákladech rozhodl soud. Odvolání proto jako podané neoprávněnou osobou odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Brně nedostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí a při posuzování jeho odvolání se dopustil libovůle. Není rozhodné, že v napadeném výroku byl stěžovatel v pozici osoby, která rozhoduje, i osoby, o níž je rozhodováno. Stěžovatel byl při rozhodování vázán zákonem. Domnívá se však, že ustanovení zákona č. 286/2021 Sb. jsou v ustanoveních dotýkajících se rozhodování o nákladech exekuce v rozporu s ústavním pořádkem. Na rozdíl od soudu však nemůže soudní exekutor věc předložit k posouzení Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout mj. i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Podle § 254 odst. 2 věty druhé za středníkem o. s. ř. lze při výkonu rozhodnutí podat žalobu pro zmatečnost pouze z důvodu uvedeného v § 229 odst. 4 o. s. ř. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
V projednávané věci je tedy v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který stěžovatelovi zákon k ochraně jeho práva poskytuje, žaloba pro zmatečnost. Tento procesní prostředek je třeba nejen podat, ale i dosáhnout rozhodnutí o něm. Z ústavní stížnosti však neplyne, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, natož že by již tento mimořádný opravný prostředek "vyčerpal" (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. listopadu 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj