Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Panáčka, zastoupeného Mgr. Monikou Coufalovou, advokátkou, sídlem Bohunická 517/55, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 25 EXE 1492/2023-51 ze dne 19. 7. 2024, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníka řízení, a Bc. Kamily Panáčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Okresní soud v Uherském Hradišti ("exekuční soud") porušil jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dne 21. 9. 2023 pověřil exekuční soud soudního exekutora Mgr. Svatopluka Šůstka, Exekutorský úřad Olomouc, vedením exekuce proti stěžovateli (povinnému). Předmětem exekuce bylo vymožení povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici (oprávněné) dlužné výživné od 8. 4. 2022 do 30. 9. 2023 ve výši 684 500 Kč a běžné výživné od 1. 10. 2023 ve výši 45 000 Kč měsíčně (podle rozsudku exekučního soudu č. j. 4 C 64 2022-469 ze dne 13. 6. 2023, ve spojení s usnesením č. j. 4 C 64/2022-481 ze dne 11. 8. 2023). Ke dni vydání výzvy (tj. 27. 9. 2023) činila vymáhaná povinnost (včetně zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněné) celkem 762 847,50 Kč; tuto částku stěžovatel dne 4. 10. 2023 uhradil.
3. Dne 3. 6. 2024 soudní exekutor stěžovateli uložil v pořadí druhým příkazem uhradit další náklady exekuce ve výši 57 172,50 Kč. Základem pro určení odměny soudního exekutora byla v tomto příkazu částka 315 000 Kč (běžné výživné 45 000 Kč měsíčně za období říjen 2023 až duben 2024). Stěžovatel proti tomuto příkazu podal námitky. Exekuční soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce a náklady exekuce určil na 52 005, 80 Kč (snížil odměnu exekutora); ve zbývající části námitky stěžovatele zamítl.
4. Stěžovatel namítá, že exekuční soud stanovil náklady exekuce protiústavně. Od října 2023 platil běžné výživné dobrovolně, v exekučním titulu stanovené lhůtě a přímo na účet oprávněné, bez přímé exekuce a činnosti exekutora. Dlužné výživné za předchozí období stěžovatel platil obratem poté, kdy si zajistil potřebné finanční prostředky. Stěžovatel považoval již původní vedení exekuce za nadbytečné, s ohledem na výši vymáhané povinnosti pouze potřeboval určitý čas na zajištění finančních prostředků od otce.
Platbou podle výzvy ze dne 27. 9. 2023 měly být uhrazeny stanovené náklady exekuce, která měla být skončena, a soudnímu exekutorovi již neměly náležet žádné další náklady; ty však soudní exekutor stanovil v příkazu ze dne 3. 6. 2024. Stěžovatel již v námitkách odkazoval na judikaturu Ústavního soudu, podle které i pro exekuci platí princip proporcionality; úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce (nález sp. zn. Pl.
ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007). Uvedl-li exekuční soud v napadeném usnesení, že všechny úhrady byly provedeny až po doručení exekutorské výzvy, lze odkázat na nález sp. zn. III. ÚS 1253/17 ze dne 29. 8. 2017, ve kterém se Ústavní soud zabýval obdobnou situací. Napadené rozhodnutí se sice formálně vypořádávalo s námitkou dobrovolného plnění, exekuční soud se však nezabýval námitkami ohledně složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a délky exekuční činnosti. Exekuční soudy aplikoval exekuční tarif protiústavně.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení a její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by tak musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby mohlo být zasaženo do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a napadené výroky o nákladech řízení ruší výjimečně. Není tedy oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho postavení jakožto orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 769/23 ze dne 6. 9. 2023, bod 8).
8. V nyní projednávaném případě stěžovatel svojí ústavní stížností brojí proti exekučním soudem stanovené výši nákladů exekuce; znovu opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnil v námitkách ke spornému příkazu exekutora. Podle Ústavního soudu však napadené rozhodnutí exekučního soudu z pohledu výše popsaného ústavněprávního standardu obstojí.
9. Exekuční soud se stěžovatelovou námitkou dobrovolnosti plnění zabýval a nepostupoval svévolně. V bodě 15 napadeného usnesení přímo uvedl, že "všechny [...] úhrady byly provedeny po doručení výzvy soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti". Exekuční soud zároveň dospěl k jasnému závěru, že "[v] době zahájení exekučního řízení, tedy v době, kdy podala oprávněná k exekutorovi exekuční návrh, nebyla předmětná vykonatelná pohledávka zaplacena" (bod 16). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že při rozhodování o nákladech řízení soudního exekutora je třeba zohlednit především situaci, kdy povinný splní svoji povinnost dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se sám o exekuci dozví na základě doručení usnesení (vyrozumění) o nařízení exekuce nebo výzvy k dobrovolnému plnění povinného po zahájení exekučního řízení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3302/19 ze dne 10. 3. 2020).
10. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že se exekuční soud dostatečně nezabýval námitkami ohledně složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a délky exekuční činnosti, činí tak pouze obecně, aniž by tvrdil, jakým konkrétním způsobem by takové posouzení mělo ovlivnit výsledné rozhodnutí exekučního soudu. Břemeno tvrzení v řízení o ústavní stížnosti tíží stěžovatele a úlohou Ústavního soudu není ústavněprávní argumentaci za stěžovatele domýšlet.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu