Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. V. a 2) L. V., zastoupených JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem České Budějovice, Žižkova 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2011, čj. 7 Cmo 347/2010 - 92, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, odvolací soud náležitě zhodnotil provedené důkazy v souladu s pravidly stanovenými v § 132 OSŘ a na jejich základě učinil právní závěry, které řádně odůvodnil. Ve věci postupoval v souladu s relevantními ustanoveními příslušných právních předpisů. Konstatoval, že v dané věci jde o řízení nesporné, na které se vztahuje § 200e OSŘ a v němž se rozhoduje usnesením. Objasnil, že pokud soud prvního stupně rozhodl rozsudkem, jde sice o vadu řízení, ale tato vada nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé.
Srozumitelně a podrobně vyložil důvody, pro které návrh stěžovatelů zamítl. Členství stěžovatelů v družstvu v souvislosti s převodem bytové jednotky do jejich vlastnictví nezaniklo, neboť jim i nadále zůstala zachována majetková účast v družstvu ve výši základního členského vkladu. Pokud nedošlo k zániku členství v družstvu, stěžovatelům nevznikl nárok na vypořádací podíl. Nesouhlas s těmito závěry odvolacího soudu neznamená bez dalšího porušení jejich základních práv. Stačí proto v detailech odkázat na skutkové a právní závěry odvolacího soudu.
Nepřípadnou shledal Ústavní soud i námitku stěžovatele stran zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, spočívajícího v porušení zásad civilního řízení, především principu dvojinstančnosti řízení. Ústavní soud podotýká, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl.
2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Jinak řečeno, součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí, a toto právo nelze vykládat ani v tom směru, že je třeba, aby ve věci samé rozhodl poprvé vždy pouze soud prvního stupně. Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne poté, co přehodnotil právní kvalifikaci, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
Ústavní soud v předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. května 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu