Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti S. B., právně zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem Olomouc, tř. Spojenců 689/3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 6. 2022 č. j. 70 Co 103/2022-213, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení svých práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a úpravě výživného, o úpravě styku.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 12. 2021 č. j. 34 Nc 36/2020-146 svěřil nezletilého syna do péče stěžovatelky (matky) a otci uložil povinnost přispívat na jeho výživu částkou 4 200 Kč měsíčně. Soud prvního stupně dále upravil styk otce s nezletilým v každém sudém týdnu v kalendářním roce od středy 14:30 hodin do bezprostředně následující neděle; a dále upravil styk otce s nezletilým během prázdnin.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že nezletilý se svěřuje do střídavé péče rodičů tak, že v péči otce bude od neděle lichého kalendářního týdne od 18:00 hodin do následující neděle do 18:00 hodin, a v péči matky bude od neděle sudého kalendářního týdne od 18:00 hodin do následující neděle do 18:00 hodin, a upravil střídavou péči během prázdnin. Odvolací soud dále uložil otci přispívat na výživu nezletilého částkou 4 200 Kč měsíčně od 1. 2. 2022 a částkou 3 200 Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku; a stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 1 800 Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku k rukám otce vždy k prvnímu dni v měsíci.
Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o svěření nezletilého do střídavé péče. Namítá, že krajský soud rozhodl, aniž by v rozporu s judikaturou Ústavního soudu zjistil názor nezletilého syna. Argumentuje dále tím, že z nálezu sp. zn. I. ÚS 3065/21 , na který krajský soud odkázal, nevyplývá, že střídavá péče je povinná. Stěžovatelka dále uvádí, že soud rozhodl o střídavé péči přes její sdělení, že nezletilý syn v její péči prospívá a zklidnění v rámci její výlučné péče vedlo ke zlepšení zdravotních potíží syna. Namítá dále, že střídavá péče nezletilému synovi neprospívá. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.
Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně rozhodování o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a o úpravě styku mezi nezletilými a rodiči. Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části platného občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje. Přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, jestli nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že otázkou ústavních aspektů svěřování nezletilého do péče po rozvodu či rozchodu jeho rodičů se opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí. Z nich nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních při respektování smyslu a účelu konkrétních zákonných ustanovení (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 ,
IV. ÚS 106/16 ,
IV. ÚS 582/15 ,
III. ÚS 816/15 ,
IV. ÚS 773/19 a
IV. ÚS 1286/18 ). Kritéria pro nařízení střídavé péče představují referenční vodítko pro rozhodování civilních soudů a jejich naplnění závisí na relevantních okolnostech věci. Každý jednotlivý případ má totiž svou jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, byť by šlo o zdánlivě obdobné věci. K takovým okolnostem může - jako je tomu v předmětné věci - patřit i rovnocenný vztah nezletilého k oběma rodičům a jejich skutečný zájem mít jej v péči a to za situace, kdy relevantní kritéria pro střídavou péči naplňují oba rodiče zhruba ve stejné míře.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, z jakých důvodů přikročil k symetrickému nastavení střídavé péče rodičů o nezletilého syna jako řešení, které je v jeho nejlepším zájmu. Konstatoval mj., že soudem prvního stupně argumentovaná okolnost, že před rozpadem vztahu rodičů byla převážně pečující osobou o nezletilého matka, nemůže být sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž stav daný tvrzenou fixací na dominantního pečujícího rodiče zakonzervoval a ve výsledku by k nastavení střídavé péče nemohlo dojít nikdy. Důkazy provedené v průběhu řízení před civilními soudy nadto silnou fixaci nezletilého na matku nepotvrzují, naopak svědčí o jeho rovnocenném vztahu k oběma rodičům.
Nelze se také ztotožnit s námitkou stěžovatelky o absenci zjišťování názoru nezletilého. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že názor nezletilého byl zjišťován opakovaně, naposledy orgánem sociálně-právní ochrany dětí dne 14. 6. 2022, a vyznívá zcela ve prospěch střídavé péče, neboť svědčí o rovnocenném a bezproblémovém vztahu dítěte k oběma rodičům. Odvolací soud dále poukázal na to, že specifika rodinné situace a věk dítěte nepřipouštějí, aby názor nezletilého převzal bez dalšího, aniž by důsledně uvážil všechny významné okolnosti ve vztahu k nejlepšímu zájmu nezletilého. Tento postup odvolacího soudu je v souladu se závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 či
II. ÚS 4160/12 ).
Pokud stěžovatelka argumentuje nálezem sp. zn. I. ÚS 3065/21 , je třeba uvést, že krajský soud postupoval v souladu s jeho obecnými závěry, podle nichž prioritním hlediskem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto hlediska pak přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat každou věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a specifikům dané věci. Takto také odvolací soud v dané věci postupoval.
Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci krajský soud dostatečně pečlivě a s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem objasnil důvody, které jej vedly k závěru o svěření nezletilého do střídavé péče. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu