Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti FinaSpol, spol. s r.o., se sídlem Králodvorská 1081/16, Praha 1, zastoupené JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem Mánesova 53/1374, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 5327/2017-451 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017 č. j. 25 Co 151/2016-395, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení věci ze strany civilních soudů, které stěžovatelce nepřiznaly náhradu škody, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3, jímž byla nařízena exekuce na majetek žalované JUDr.
Jarmily Veselé [dále jen "vedlejší účastnice 1)"]. Pokud soudy měly za to, že v důsledku existence § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), není možné aplikovat na daný případ tento speciální zákon, pak z důvodu existence čl. 36 odst. 3 Listiny měly podle stěžovatelky aplikovat přiléhavější § 420 a násl. tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen "občanský zákoník"). Tím, že stěžovatelce bylo odňato právo vymáhat náhradu škody jen proto, že škůdce sám svou vlastní legislativou omezil, resp. vyloučil svou odpovědnost za škodu, došlo podle jejího názoru též k denegatio iustitiae.
Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení § 7 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jeho uplatněním nastal tvrzený zásah do jejích výše uvedených práv.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala po vedlejší účastnici 1) a České republice - Ministerstvu spravedlnosti [dále jen "vedlejší účastnice 2)"] náhrady škody ve výši 18 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 8. 2008 do zaplacení. Škoda měla být stěžovatelce způsobena nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 (usnesením sp. zn. 36 Nc 11553/2007-5 ze dne 17. 9. 2007), kterým byla nařízena exekuce na majetek vedlejší účastnice 1). Nemovitost postižená nařízenou exekucí byla předmětem zajištění kupní ceny stěžovatelky, avšak po zatížení již tuto funkci neplnila a prodávající proto odstoupil od kupní smlouvy se stěžovatelkou.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 26. 1. 2015 č. j. 4 C 275/2010-269, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2016 č. j. 4 C 275/2010-367, uložil vedlejší účastnici 2) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 18 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 8. 2013 do zaplacení (výrok I.). Současně zamítl žalobu stěžovatelky vůči vedlejší účastnici 1) (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že se nedopustila žádného protiprávního úkonu a není tedy splněna jedna ze zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu.
K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice 2) Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výroku I. změnil tak, že se žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici 2) částky 18 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 8. 2013 do zaplacení, zamítá; ve zbývajícím rozsahu se výrok I. potvrzuje (výrok I.). Dále potvrdil i zamítavý výrok II. (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 1) náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 626 780 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).
Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ).
Předmět sporu představuje otázka důvodnosti nároku na náhradu škody a aplikace § 420 občanského zákoníku při posuzování odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat skutečnost, že civilní soudy postupovaly podle relevantních ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, ve kterém je obsažena náležitá argumentace: krajský soud jasně a podrobně rozvedl (a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu a judikaturu Nejvyššího soudu) důvody pro své rozhodnutí.
Ačkoli stěžovatelka uvedla, že se nedomáhá náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž podle obecné právní úpravy, tj. podle v té době platného a účinného občanského zákoníku, odvolací soud, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2396/2012) vyložil, že "škoda při výkonu veřejné moci přitom vzniká z veřejnoprávního vztahu (ostatně proto byla úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vyčleněna z občanského zákoníku)." Stěžovatelka nemohla být aktivně legitimována k uplatnění tvrzeného nároku vůči státu, neboť nebyla účastníkem exekučního řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí.
Taktéž Nejvyšší soud odkázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí na svoji ustálenou rozhodovací praxi, která vylučuje aplikaci § 420 občanského zákoníku v případech náhrady škody státem (např. rozsudky sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 nebo 30 Cdo 4118/2015). Stěžovatelce nelze přisvědčit ani co do její účelové argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/09 , neboť toto rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadá. Ani blíže nezdůvodněný odkaz stěžovatelky na porušení čl. 11 Listiny neobstojí. Nejde zde o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, že je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov. sp. zn. III.
ÚS 23/93 ).
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ). Takové pochybení však v projednávané věci nezjistil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatelky na zrušení § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Ten sdílí právní osud ústavní stížnosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jeho jednotlivých ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu