Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Krušnohor, se sídlem Most, tř. Čs. Armády 1766, zastoupeného Mgr. Věrou Kadlecovou Valnou, advokátkou se sídlem Brno, Jaselská 198/15, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2011, čj. 14 Co 763/2010 - 42, a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 7. 2010, čj. 9 C 150/2010 - 18, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle stěžovatele, žalovaní L. a S. N., jako vlastníci bytu, jsou podle čl. 13 stanov povinni platit úhrady za plnění poskytovaná s jeho užíváním a zálohy na ně, příspěvky na činnost družstva a poplatky určené představenstvem. Proto podal proti nim žalobu na zaplacení nedoplatků zmíněných plateb. Má za to, že skladba a rozsah příspěvků je stanoven jinak než v zákoně č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (dále "zákon o vlastnictví bytů"), který nevylučuje, aby se vztah mezi družstvem a jeho členem řídil stanovami, z nichž pak jednoznačně vyplývá jeho aktivní legitimace k vymáhání stanovami uložených povinností.
Okresní soud v Mostě (dále "soud prvního stupně") ve skutkově zcela shodných věcech mezi stejnými účastníky rozhodl v jeho prospěch, ve věci sp. zn. 33 C 109/2008 vydal rozsudek pro zmeškání, věc sp. zn. 9 C 265/2007 skončila rozsudkem pro uznání a ve věci sp. zn. 9 C 155/2010 schválil smír. Pokud v projednávané věci odmítl vydat rozsudek pro zmeškání, ačkoliv byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho vydání, zasáhl do principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že zamítnutí žaloby musí být podloženo závěrem, že nároku nelze podle hmotného práva vyhovět.
Svá skutková tvrzení má podložena provedenými důkazy a žalovaní žádné námitky nevznesli.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a konfrontaci argumentů zde uvedených s textem napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jen zopakoval námitky, které již vtělil do svého odvolání a kterými se odvolací soud zevrubně zabýval. Ústavní stížností se tak stěžovatel domáhá jen opětovného přezkoumání svých úvah o interpretaci příslušných hmotněprávních norem ve svůj prospěch. Tím v podstatě staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, což mu, jak již shora uvedeno, nepřísluší.
Stěžovatelem předložené argumenty o jeho aktivní legitimaci k vymáhání stanovami určených povinností žalovaných se přitom zřetelně pohybují pouze v rovině běžného práva. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má "vadná aplikace jednoduchého práva" za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní soud jen posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 , nález č. 90/33, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).
Pochybení podobného charakteru ve stěžovatelově věci shledáno nebylo. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní byli v předmětném období povinni hradit náklady spojené se správou domu a služby spojené s užíváním jednotky příslušnému společenství vlastníků. Proto shledal ta ustanovení stanov stěžovatele, kterými odůvodnil svůj nárok, za jsoucí v rozporu s ustanoveními § 1, § 9, § 9a a § 15 zákona o vlastnictví bytů. Vzhledem k tomu, že stěžovatel působí jako statutární orgán společenství vlastníků, nemůže tak, z důvodu nedostatku své aktivní věcné legitimace, činit jménem svým, ale pouze jménem společenství vlastníků. Odvolací soud pak posoudil odlišně pouze nárok na příspěvky na správu družstva a Svazu českých a moravských bytových družstev.
Ústavní soud z obou napadených rozhodnutí zjistil, že obecné soudy se argumenty stěžovatele řádně zabývaly a své závěry, přijaté na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu, logicky a srozumitelně odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy není možno nic vytknout. Pokud stěžovatel argumentuje porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, je zřejmé, že toto základní právo mu upřeno nebylo, neboť obecné soudy se zákonem stanoveným způsobem věcí meritorně zabývaly a na jím vznesené argumenty adekvátně reagovaly.
Ústavní soud tedy v napadených rozhodnutích žádné vybočení, které by mělo ústavněprávní přesah, ani jejich tvrzenou "překvapivost", neshledal. Pro úplnost lze jen dodat, že rozsudek pro zmeškání tvoří výjimku z běžného kontradiktního procesu a podle § 153b OSŘ je na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny zákonné podmínky, takto rozhodne.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto jeho návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu