Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti INTEGRATE.CZ, se sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, zastoupené advokátem Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Velké náměstí 7/12, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, č. j. 23 Cdo 4002/2018-636, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 91 Co 68/2018-574, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 10. 2017, č. j. 29 C 163/2014-521, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její činnost spočívala v poskytování telekomunikačních služeb, do kterých zahrnula jak prodej konkrétních výrobků zákazníkům žalované, tak i zprostředkování smluv o poskytování telekomunikačních služeb. V důsledku rozvíjející se ochrany osobních údajů žalovaná stěžovatelku smluvně zavázala povinností po provedeném vyúčtování a zaslání smluvní dokumentace do archivu žalované skartovat zbývající části smluvní dokumentace. Tato povinnost byla zajištěna smluvní pokutou ve výši 2 000 Kč za každé porušení. Z toho důvodu stěžovatelka na rozdíl od žalované nedisponuje přehledy o uskutečněných prodejích. Podle náhledu stěžovatelky obecné soudy ne zcela pochopily institut odškodnění státního zástupce, přičemž v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Slovenských soudů.
Z důvodu pomíjení smyslu a účelu institutu odškodnění obchodního zástupce podle § 669 obch. zák. stěžovatelka v rámci dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud vznesl předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie (SDEU) stran způsobu zjišťování a prokazování výhod zastoupeného vzniklých z činnosti obchodního zástupce při rozhodování o odškodnění. Tomuto návrhu však Nejvyšší soud nevyhověl. Stěžovatelka je toho názoru, že shora uvedeným postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
V projednávaném případě bylo úkolem obecných soudů zhodnotit, zda byly splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 669 obch. zák., resp. zda se Nejvyšší soud řádně vypořádal s tím, proč Soudnímu dvoru EU nepoložil stěžovatelkou vznesené otázky.
Z odůvodnění nalézacího soudu vyplývá, že tento se zabýval předně otázkou, zda stěžovatelka získala pro žalovaného nové zákazníky nebo zda se jí podařilo její obchod významně rozvinout. Své tvrzení zakládala stěžovatelka na dvou předložených seznamech, v nichž byly uvedeny údaje o osobách, které měla jako zákazníky žalované získat v období let 2006 - 2010, resp. v letech 1998-2000. K obsahu těchto seznamů se vyjádřil již nalézací soud na str. 11 a 12 napadeného rozsudku, kde se také vypořádal s tím, proč nelze se stěžovatelkou získanými zákazníky spojovat podstatnou výhodu pro žalovanou.
Zvláštní pozornost věnoval nalézací soud smluvní povinnosti stěžovatelky skartovat smluvní dokumentaci k jednotlivým zákazníkům. Odvolací soud pak stěžovatelce vytkl, že nepopsala ani činnost, kterou pro sepsané zákazníky vyvíjela. Městský soud v souvislosti se smluvní povinností skartace smluvních dokumentů vyzvedl, že stěžovatelka nevedla ani základní evidenci, která by se týkala předmětu uzavřených smluv a která by jí nyní umožnila unést své důkazní břemeno. Podle náhledu Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů týkající se důkazního břemene stěžovatelky logické a řádně odůvodněné.
Je pravdou, že smluvní povinnost skartace smluvních dokumentů znesnadňovala důkazní situaci stěžovatelky, nicméně takto přijatý smluvní závazek nemůže být tak široký, aby jím bylo smluvní straně znemožněno uplatňování práv plynoucích z ustanovení § 669 obch. zák. nebo naplnění shora citované směrnice.
Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud nevznesl v její věci tzv. předběžnou otázku na Soudní dvůr EU, nutno konstatovat, že k povinnosti soudu předložit předběžnou otázku SDEU se Ústavní soud vyjádřil například v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3055/18 ze dne 29. 1. 2019. Dospěl přitom k závěru, že za svévoli se považuje takové jednání soudu, kdy 1/ došlo k zásadnímu porušení povinnosti předložit předběžnou otázku (přičemž o zásadním porušení se dá mluvit v okamžiku, kdy rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu komunitárního práva, přesto se však neobrátil na SDEU), 2/ rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky SDEU, ale přesto nezahájil řízení o předběžné otázce, a 3/ neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku).
K takovému pochybení však ze strany Nejvyššího soudu nedošlo, neboť tento se stěžovatelkou vznesenými otázkami zabýval a za pomoci logických argumentů vysvětlil, proč v projednávané věci předběžné otázky nepoložil.
Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. února 2021
Tomáš Lichovník předseda senátu