Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 7, Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 29, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, č.j. 11 Tdo 309/2016-53, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 12 To 476/2015, tak, že odvolání stěžovatele a státní zástupkyně podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Napadený rozsudek odvolací soud zrušil ohledně dalšího obžalovaného M. H. a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl o jeho vině. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, č.j. 11 Tdo 309/2016-53, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatel především namítá, že závěr, že drogu distribuoval jako člen organizované skupiny, je chybný a nebyl prokázán. Soudy se podle jeho přesvědčení dopustily deformace důkazů, když prakticky bez jakéhokoliv logického dovození z konkrétních provedených důkazů učinily závěr o jeho účasti v organizované skupině. Nejvyšší soud dle názoru stěžovatele tyto nepodložené závěry soudů akceptoval a nerespektoval zásadu, že nejednoznačné důkazy musí být vždy vyloženy ve prospěch obviněného.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní (blíže viz např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů.
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014 a mnohá další).
O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, jakož i obsah napadeného usnesení a předchozích rozhodnutí ve věci. Zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje rozhodnutí obecných soudů, jakož i podané odvolání a zejména dovolání. Prostřednictvím ústavní stížnosti tak pokračuje v polemice s obecnými soudy, opakuje již jednou uplatněné námitky a snaží se zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud učiněné závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
K pochybením relevantním z hlediska ústavněprávního přezkumu však v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost byla proto posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ani ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu pak nelze považovat za jakkoliv svévolné či excesivní. Také Nejvyšší soud své rozhodnutí adekvátně zdůvodnil, přičemž tak učinil způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.
Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadeným rozhodnutím došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2016
Tomáš Lichovník v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu