Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem Giuseppe Roselli, zastoupeného Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou, se sídlem Poštovní 1794/17, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 1 To 22/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 636/2013, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jak stěžovatel uvádí, krajský soud jeho trestní stíhání zastavil na základě závěru, že stěžovatel je účasten amnestie podle amnestijního rozhodnutí presidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Vrchní soud však jeho rozhodnutí zrušil a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Dle vrchního soudu je totiž nesprávný závěr soudu prvého stupně, že jde v daném případě o řízení, které ke dni vyhlášení amnestie trvá 8 a více let, neboť trestní stíhání obžalovaného pro předmětné trestné činy bylo vedeno až od 13. 10. 2006 jakožto data, kdy tomuto bylo prokazatelně doručeno cestou justičních orgánů Italské republiky usnesení o zahájení jeho trestního stíhání ze dne 27. 5. 2004. Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu podal dovolání, které však bylo odmítnuto. Proto stěžovatel nyní podává ústavní stížnost, kdy namítá, že datem od kterého má být počítána předmětná lhůta 8 let uvedená v amnestijním rozhodnutí, je již 27. 5. 2004.
Stěžovatel odkazuje na právo spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
V případě trestních řízení Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost (shodně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2681/07 ).
Stěžovatel podává ústavní stížnost v situaci, kdy trestní řízení před obecnými soudy dosud neskončilo. Ústavní stížnost je tedy předčasná.
Třeba zdůraznit, že takovýto závěr neznamená odebrání stěžovatelova práva domáhat se přezkoumání, kdy naopak je nutno konstatovat, že stěžovatel nepřípustnost trestního stíhání z důvodu aplikovatelnosti rozhodnutí o amnestii může dále plně namítat v probíhajícím trestní procesu, včetně (srovnej § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu) případného dovolacího řízení (zde nutno zdůraznit, že dovolací soud o předmětné otázce dosud nerozhodl, neboť stěžovatel rovněž své dovolání podal předčasně a jako takové bylo Nejvyšším soudem správně odmítnuto jako nepřípustné). V návaznosti na tyto stěžovatelovy možnosti Ústavnímu soudu nezbývá než odmítnout projednávanou ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel zjevně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1010/13 ).
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2013
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj