Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 4, se sídlem Praha 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Medkova 913/48, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014, č.j. 13 Co 372/2013-338, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Toto rozhodnutí následně žalovaná napadla odvoláním, jež však v průběhu odvolacího řízení vzala co do výroku I. zpět.
4. O odvolání žalované bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014, č.j. 13 Co 372/2013-338, tak, že řízení o odvolání do výroku I. o věci samé se zastavuje (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení změněn tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou činí jejich výše 63.937,50 Kč a ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou činí jejich výše 31.314,- Kč. Výrokem III. bylo dále rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků ani vedlejší účastnice (stěžovatelka) nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
8. Jak patrno ze shora uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatelčina kritika postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ,
II. ÚS 130/98 ,
I. ÚS 30/02 ,
IV. ÚS 303/02 ,
III. ÚS 255/05 ,
IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
9. Pochybení právě naznačeného rázu, jež by jedině mohlo vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, v posuzované věci nicméně nebylo shledáno. Ústavní soud má naopak za to, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval a své rozhodnutí též podrobným a přesvědčivým způsobem odůvodnil.
10. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud poznamenává, že ve vztahu k otázce nákladů řízení neshledal žádného pochybení nejen v rovině ústavněprávní, ale ani v rovině práva "podústavního". Ústavní soud má naopak za to, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, a to jak pokud jde o otázku opětovného placení soudního poplatku (§ 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), tak pokud se jedná o otázku oprávnění vedlejšího účastníka řízení k podání dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, sv. 1-2, roč. 2004, poř. č. 3/2004).
11. K námitce stěžovatelky, jíž tato brojila proti tomu, že obecné soudy pominuly její právní zástupkyni, když rozhodnutí odvolacího soudu nebylo její právní zástupkyni doručeno, ale bylo doručeno pouze stěžovatelce, Ústavní soud uvádí, že tento postup lze sice shledat v rovině "podústavního" práva jako chybný (viz § 50b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), avšak Ústavní soud není toho názoru, že by v jeho důsledku došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. To proto, že stěžovatelka netvrdí (a ani jinak nelze takovou skutečnost dovodit), že by se její právní zástupkyně (která stěžovatelku zastupuje též v řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti) o rozhodnutí odvolacího soudu včas nedozvěděla a nemohla tak proti rozhodnutí brojit příslušnými prostředky (ústavní stížností). Za této situace tak nemůže pochybení obecných soudů při doručování usnesení odvolacího soudu dosahovat ústavněprávní roviny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2014
I vana Janů v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu