Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, Bratislavská 25, Hustopeče u Brna, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2018, č. j. 236 C 20/2017-188, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, č. j. 70 Co 36/2019-224 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 1959/2020-297, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost neobsahuje všechny náležitosti vyplývající z ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu. Nicméně s ohledem na veřejnou dostupnost rozhodnutí Nejvyššího soudu mu tato vada nebránila v projednání návrhu stěžovatele.
4. Proti části rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, a to pro chybějící vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. Pro tento nedostatek považoval Nejvyššího soud dovolání za vadné a věcně neprojednatelné. Absence této obligatorní náležitosti představuje podle Nejvyššího soudu vadu podání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
5. Ústavní soud přezkoumal obsah napadeného usnesení Nejvyššího soudu a pochybení v něm nenalezl. Ostatně ani sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti nezpochybnil samotný závěr Nejvyššího soudu stran nedostatků dovolání.
6. Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 obsahuje mimo jiné tento závěr: "Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.".
7. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel nevyčerpal efektivně všechny procesní prostředky. Z toho důvodu Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl, a to ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2018, č. j. 236 C 20/2017-188 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, č. j. 70 Co 36/2019-224, pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 1959/2020-297, pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu