Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky SCORPION SYSTEM s. r. o. - v likvidaci, se sídlem v Troubsku, Jihlavská 2, zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1546/2023-433 ze dne 19. 7. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 12/2021-409 ze dne 21. 12. 2022 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 246 C 53/2017-381 ze dne 1. 10. 2020, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a korporace UNISTAV CONSTRUCTION a. s., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka uzavřela jako zhotovitelka a subdodavatelka dne 1. 12. 2014 s vedlejší účastnicí jako objednavatelkou smlouvu o dílo, na jejímž základě prováděla slaboproudé instalace na stavbě domova pro seniory. Žalobou u civilních soudů se stěžovatelka domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení finančních částek vyúčtovaných jednotlivými fakturami za provedení prací v červenci a srpnu 2015.
3. Městský soud v Brně ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky na zaplacení celkové částky 978 714 Kč s příslušenstvím zamítl. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Obecné soudy dospěly, zjednodušeně řečeno, k následujícímu závěru: Účastnice řízení se ve smlouvě o dílo (ve spojení s obchodními podmínkami) dohodly, že součástí jednotlivých faktur budou oběma stranami odsouhlasené soupisy provedených prací a zjišťovací protokoly, bez kterých by dílčí faktury neměly být proplaceny. Sjednaná hmotněprávní podmínka splatnosti sporných faktur dosud nebyla naplněna, protože vedlejší účastnice jako objednavatelka soupis provedených prací ani zjišťovací protokol ke sporným fakturám nepodepsala. Stěžovatelka následně vůči rozhodnutí odvolacího soudu brojila dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné ústavní stížností napadeným usnesením.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí Nejvyšší soud odepřel přístup k soudu, odmítl-li jako nepřípustné její dovolání. Nejvyšší soud adekvátně neodůvodnil, proč jsou odpovědi na stěžovatelčiny otázky "zcela zjevné" a v souladu s rozhodovací praxí; odkazy na existující judikaturu jsou nepřiléhavé. Nejvyšší soud řádně nevysvětlil, proč nebylo třeba v případě stěžovatelky postupovat jinak a judikaturu změnit. Zadruhé, stěžovatelka nepopírá existující judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že sjednají-li si smluvní strany způsob pro předání díla podpisem protokolu, nelze při absenci protokolu dílo považovat za řádně předané (celkově provedené).
Stěžovatelka nicméně namítá, že její případ je odlišný: nedomáhá se zaplacení ceny díla v důsledku jeho celkového provedení, nýbrž se domáhá zaplacení dílčích faktur vystavených v průběhu provádění díla před jeho konečným předáním. Potvrzený soupis prací a zjišťovací protokol u dílčích faktur pouze osvědčují provedení fakturovaných prací a nepředstavují hmotněprávní podmínku k zaplacení částečně fakturované částky. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že za hmotněprávní podmínku vzniku nároku zhotovitele na zaplacení ceny nelze považovat jakýkoliv písemný dokument; jde pouze o předávací protokol, jehož podpisem je dílo předáno.
Zatřetí, stěžovatelka tvrdí, že odpírá-li objednavatel podepsat protokol o předání díla, avšak dílo užívá a disponuje jím, nelze formalisticky setrvat na požadavku nahrazení projevu vůle objednavatele prostřednictvím soudu. Vedlejší účastnice dílo fakticky převzala a předala investorovi, stěžovatelka tedy fakturované práce provedla. Vedlejší účastnice zároveň uznala, že stěžovatelka část prací provedla, jelikož zaplatila část celkové ceny a část započetla. Začtvrté, postup vedlejší účastnice, která svévolně odpírala podepsat protokol, byl podle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy a představoval zneužití práva.
Nejvyšší soud se však argumenty stěžovatelky meritorně nezabýval. Zapáté, nalézací soud rozhodl po změně soudce překvapivě poté, co se původní soudkyně zabývala podstatou nároku a prováděla rozsáhlé dokazování ohledně provedení fakturovaných prací. Zašesté, odvolací soud podle stěžovatelky své rozhodnutí řádně neodůvodnil, protože nereagoval na její námitky.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci; fakticky pouze vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů, podle kterých nebylo možné žalobě vyhovět, neboť dosud nebyla splněna hmotněprávní podmínka, jíž smluvní strany proplacení dílčích faktur podmínily. Stěžovatelka se tímto způsobem pokouší přimět Ústavní soud, aby nahrazoval úlohu Nejvyššího soudu v rámci sjednocování civilněprávní judikatury, což mu podle čl. 83 Ústavy nepřísluší.
8. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že existující judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nedodržení sjednaného postupu při konečném předání díla je třeba aplikovat i na sjednaný postup při dílčí fakturaci (viz bod 24 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Jak Nejvyšší soud uvedl, dosavadní judikatura je založena na základní zásadě soukromého práva - smlouvy se mají plnit. Není zřejmé, proč by se stejný princip neměl použít i v případě proplácení dílčích faktur, tedy v případě stěžovatelky, která v ústavní stížnosti blíže nevysvětluje, proč by se podle ní měl v jejím případě uplatnit princip jiný.
9. Zjevně neopodstatněná je konečně i obecná námitka stěžovatelky týkající se překvapivosti rozhodnutí nalézacího soudu. Stěžovatelka procesní prostor substantivně argumentovat proti závěru obecných soudů ohledně hmotněprávní podmínky splatnosti dílčích faktur měla, a to minimálně v odvolacím řízení - ani v ústavní stížnosti blíže nevysvětluje, jak by tvrzené procesní pochybení soudce nalézacího soudu mělo mít vliv na výsledek řízení.
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu