Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Z. R., zastoupené Mgr. Ing. Martinou Zoubkovou, advokátkou se sídlem Pod Všemi svatými 421/10, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2024 č. j. 8 To 93/2024-844 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2024 č. j. 34 T 8/2024-791 v rozsahu, v němž se stěžovatelka odkazuje s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka je pozůstalou po svém otci, jenž se stal obětí trestného činu vraždy, za který byla pachatelka napadeným rozsudkem krajského soudu odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců. Krajský soud současně odkázal stěžovatelku a její dva syny s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedl, že nepovažuje za jednoznačně prokázané, zda mezi obětí (otcem) a stěžovatelkou existovaly jakékoliv rodinné vazby, případně zda se vůbec vídali. Závěrem krajský soud konstatoval, že netvrdí, že mezi obětí a stěžovatelkou chyběly obvyklé rodinné vztahy mezi otcem a dcerou, avšak na základě provedeného dokazování neměl dostatečný důkazní podklad pro takový závěr; z provedeného dokazování totiž vyplynuly i skutečnosti, které takový závěr zpochybňují. Posouzení rozsahu vztahu mezi stěžovatelkou a obětí by si podle soudu vyžádalo dokazování, jež by zcela přesahovalo rámec trestního řízení.
2. Vrchní soud jako soud odvolací se s odkázáním stěžovatelky na občanskoprávní řízení ztotožnil a na odůvodnění krajského soudu plně odkázal. Odvolání všech tří poškozených (včetně synů stěžovatelky) proto zamítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její základní práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozporuje samotný předpoklad obecných soudů, že je pro závěr o nemajetkové újmě třeba zkoumat vztahy mezi ní a otcem. Stěžovatelka jinými slovy tvrdí, že náhrada nemajetkové újmy jí jako dceři oběti měla být přiznána automaticky. Ustanovení trestního řádu se podle stěžovatelky nijak nezmiňují o nutnosti absolutní jistoty prokázaného nároku. Je zároveň nepřípustné, aby odvolací soud pouze odkázal na rozhodnutí soudu první instance, které je navíc vnitřně rozporné. Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti rozvádí některé skutkové okolnosti, kterými odůvodňuje složitost rodinných vazeb a ospravedlňuje svůj nezájem o otce - např. uvádí, že otce nepozvala na svatbu proto, že si to nepřála její maminka, či že o zařizování pohřbu otce se nestarala, jelikož byla v 8. měsíci těhotenství. Odkázáním stěžovatelky na civilní řízení rovněž dochází k její sekundární viktimizaci.
4. Ústavní soud, vědom si dlouhodobého posilování ochrany práv poškozených a obětí (včetně těch sekundárních), zdůrazňuje, že odkazování poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních nelze nadužívat, neboť v takovém případě by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl smyslu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 297/22 , bod 19; k právům sekundárních poškozených, resp. obětí srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/24 ). To však pouze znamená, že rozhodnutí o adhezních nárocích nejsou z přezkumu Ústavním soudem zcela vyloučena.
Ústavní soud nadále přezkoumává rozhodnutí podle § 229 odst. 1 trestního řádu jen velmi omezeně a zdrženlivě. Hlavním důvodem je skutečnost, že většinu případných pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním (nález sp. zn. II. ÚS 297/22 , bod 21). Je především na obecných soudech, aby posoudily, zda je dán dostatečný podklad pro rozhodnutí o nároku poškozeného již v adhezním řízení, anebo je třeba poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, jelikož si věc žádá další dokazování, které by podstatně prodloužilo průběh trestního řízení.
Přezkumná role Ústavního soudu se při tomto rozhodování obecných soudů omezuje pouze na korekci zjevných excesů či projevů libovůle (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 855/24 ,
II. ÚS 3003/20 či
).
5. Žádného takového protiústavního excesu se obecné soudy v napadených rozhodnutích nedopustily. Rozhodnutí krajského soudu je naopak velmi logicky a srozumitelně odůvodněno. Krajský soud se správně zaměřil na podstatu věci - poukázal na to, že nehodnotí, zda vztah mezi stěžovatelkou a obětí existoval, ale pouze dospěl k závěru, že tento aspekt posuzované věci je natolik sporný, že si vyžaduje další dokazování, čímž je naplněna podmínka podle § 229 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelce přitom nelze přisvědčit, že by jí náhrada nemajetkové újmy měla být přiznána automaticky bez zkoumání toho, zda s otcem vůbec měla nějaký vztah. I kdyby příbuzenský vztah teoreticky zakládal automatické přiznání náhrady nemajetkové újmy, obecné soudy jsou oprávněny rozhodnout, že je na místě provádět dokazování v civilním řízení ohledně vztahu mezi stěžovatelkou a obětí pro účely určení intenzity způsobené újmy a výše její náhrady.
6. Stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu, uvedená zejména v odst. 2 ústavní stížnosti, není pro posuzovanou věc přiléhavá. Pokud stěžovatelka odkazuje na to, že sám Ústavní soud v minulosti uvedl, že "zásah do osobnostních práv poškozeného je imanentní prokázané trestné činnosti", je třeba upozornit, že tak učinil v kontextu tzv. primárních poškozených, tedy přímých obětí trestných činů, a to v případech pohlavního zneužití či znásilnění (nálezy sp. zn. I. ÚS 1222/22 či
). V takových případech skutečně zásah do osobnostních práv bývá přirozenou součástí prokázané trestné činnosti. To je však situace diametrálně odlišná, nežli u pozůstalých po zavražděném, tedy nikoli u primárních (přímých), ale sekundárních poškozených (osob blízkých poškozenému). Vznikne-li u pozůstalé po oběti vraždy pochybnost o tom, zda vůbec smrt příbuzného byla způsobilá vyvolat nemajetkovou újmu, je možné tyto skutečnosti podrobněji dokazovat v občanskoprávním řízení. Jinak řečeno, stěžovatelka při analýze judikatury Ústavního soudu nerozlišuje mezi primárními a sekundárními poškozenými. Ze stejného důvodu je nepřípadná také její argumentace ohledně sekundární viktimizace. Stěžovatelka není v takové situaci, aby ji případné vymáhání adhezních nároků v občanskoprávním řízení bylo způsobilé traumatizovat v takové míře, že by odkázání na občanskoprávní řízení zakládalo samo o sobě protiústavnost napadených rozhodnutí.
7. Ústavní soud shrnuje, že podstatou ústavněprávního přezkumu je v tomto případě pouze to, zda obecné soudy řádně odůvodnily svůj postup, kterým stěžovatelku odkázaly na občanskoprávní řízení. Napadená rozhodnutí jsou v tomto smyslu ústavně konformní. Krajský soud srozumitelně a logicky uvedl, proč si posuzování adhezního nároku vyžaduje rozsáhlejší dokazování, které přesahuje podstatu trestního řízení (body 25 a 26 napadeného rozsudku). Je-li přitom rozhodnutí soudu prvního stupně úplné a bezvadné, pak není povinností odvolacího znovu obsáhle veškeré již jednou vypořádané námitky stěžovatelky rekapitulovat; odkázání na části odůvodnění krajského soudu ze strany vrchního soudu neporušuje základní práva stěžovatelky.
8. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Tomáš Langášek předseda senátu