Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. S. zastoupené JUDr. Annou Bělunkovou, advokátkou, se sídlem Tovární 8, 709 00 Ostrava-Mariánské Hory, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 1 To 491/2007, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka má za to, že předmětné rozhodnutí není řádně odůvodněno a to konkrétně ve vztahu k vazebnímu důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu. Obavu, že bude pokračovat v trestné činnosti s cílem získání finančních prostředků pro svoji potřebu, soudy zakládají na tom, že je bez zaměstnání, nemá dostatečné prostředky k obživě, daného rozsáhlého protiprávního jednání se dopouštěla po delší dobu, sama užívá drogu pervitin a je reálné nebezpečí, že by se na obviněné opětovně obracely osoby drogu konzumující a obvinění, aby si opatřili drogu pro sebe, mohli by tak činit za úplatu pro jiné. Takovéto odůvodnění považuje stěžovatelka za povšechné a dodává, že mělo být přihlédnuto k tomu, že pro takovouto trestnou činnost nebyla v minulosti souzena a i když je nezaměstnána, se svým druhem vychovává dvě děti a od dopravní nehody v roce 2006 má ztížené podmínky k výkonu soustavného zaměstnání.
Vzhledem k uvedenému se domnívá, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, odst. 2 al. 1 a odst. 5. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené rozhodnutí navrhuje zrušit.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04
in http://www.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
K vazebnímu důvodu, uvedenému v § 67 písm. c) trestního řádu (vazba předstižná), Ústavní soud konstatuje, že z titulu převážně preventivní funkce tohoto vazebního důvodu nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný § 67 písm. c) trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů v době rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude páchat další trestnou činnost, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Postačující je, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněná, bude-li ponechána na svobodě, bude jednat způsobem předpokládaným v § 67 písm. c) trestního řádu.
V projednávané věci Ústavní soud má za to, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatelky a právními závěry obecných soudů stran tzv. vazby předstižné neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Skutečnosti objektivní povahy, jak je i sama stěžovatelka rekapituluje v ústavní stížnosti, orgány činné v trestním řízení řádně vyhodnotily a právní závěry, k nimiž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí obsahovala snad jen povšechné a obecné odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit (což by mohlo být důvodem pro zrušení rozhodnutí o vazbě - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000
in http://www.usoud.cz). Vazba stěžovatelky je odůvodněna zcela konkrétní obavou, že by po svém propuštění mohla opatřovat drogu pro jiné, aby ji tak opatřila i sobě.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu