Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Iva Šaňka, zastoupeného Mgr. Martou Vyškovskou, advokátkou, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 26 Cdo 634/2022-515, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. října 2021 č. j. 69 Co 73/2021-473 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2020 č. j. 22 C 24/2019-400, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Miroslava Drasticha, Dr. Iva Uhlíře, Bohumily Zapletalové, a Ing. Anny Šatranové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal toho, aby soud nahradil projev vůle vedlejších účastníků jako žalovaných č. 1, 6, 7 a 8 uzavřít se stěžovatelem v rozsudku specifikovanou smlouvu o výstavbě podkrovního bytu č. X1 o výměře 63,10 m2 a dispozici 1+kk v domě č. p. X2 v O. v půdním prostoru nad bytem č. X3 (výrok I.). Výroky II. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení (výroky II. až V.). Krajský soud dovodil, že na právní nástupce může přejít pouze závazek, který je založen smlouvou, v konkrétním případě smlouvou o výstavbě. Žádná smlouva o výstavbě, která by odpovídala projektu stěžovatele po jím provedené změně (z rozšíření půdních prostor na samostatný byt), uzavřena nebyla. Je tedy nevýznamné, zda přechází pouhý "souhlas" bývalého vlastníka bytu na nového vlastníka, neboť nebyl-li ani tento původní vlastník zavázán k uzavření smlouvy o výstavbě, pak jím bez jakékoliv další smlouvy či dohody nemůže být zavázán ani nový vlastník bytu. K závěrečným argumentům stěžovatele odkazujícím na dobrou víru a legitimní očekávání, že dohoda platí a že zbudovaný byt je jeho vlastnictvím, krajský soud konstatoval, že stěžovatel se snaží stavět do role oběti celé situace a opomíjí, že příslušný byt vybudoval bez toho, aniž by bylo vydáno příslušné veřejnoprávní povolení a bez uzavřené smlouvy o výstavbě, tedy na vlastní riziko. O nedbalém přístupu stěžovatele k celé věci svědčí podle krajského soudu i to, že spoluvlastníky k uzavření smlouvy o výstavbě vyzval až po deseti letech po zastavení stavebního řízení o povolení změny stavby před jejím dokončením. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žaloba není důvodná.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť závěr krajského soudu o tom, která práva a povinnosti přechází na právní nástupce vlastníka jednotky při výstavbě jednotky, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci. Nejvyšší soud poukázal na to, že v rozsudku ze dne 14.
9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4910/2016 formuloval a odůvodnil závěr, že na právní nástupce účastníků smlouvy přecházejí podle § 20 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, práva a povinnosti ze smlouvy o výstavbě. Smlouva o výstavbě uzavřená podle § 17 a § 18 zákona o vlastnictví bytů je závazkovým vztahem, zároveň však jde o speciální smluvní typ, který je charakteristický svými věcně právními účinky, jimiž jsou vznik vlastnictví jednotky a spoluvlastnictví společných částí domu (§ 5 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů).
Po skončení výstavby lze jednotku vystavěnou podle smlouvy o výstavbě zapsat do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud pak ve vztahu k nyní posuzované věci dovodil, že smlouvu o výstavbě nové samostatné jednotky v podkroví účastníci neuzavřeli, rovněž nebyla uzavřena ani smlouva o smlouvě budoucí o výstavbě takové jednotky, která by zavazovala ostatní vlastníky jednotek v domě a spoluvlastníky společných částí domu a pozemku (a jejich právní nástupce) k jejímu uzavření. Pouhý souhlas s vybudováním bytu v podkroví bez uzavření jakékoliv smlouvy může podle Nejvyššího soudu stěží zavazovat právní nástupce toho, kdo tento souhlas projevil a již vůbec nelze závazek k uzavření smlouvy o výstavbě samostatné jednotky dovozovat ze smlouvy o výstavbě, jejímž předmětem bylo pouhé rozšíření jiné jednotky, byť by nová jednotka měla být fakticky ve stejných prostorách, neboť k tomu zjevně vůle účastníků smlouvy při jejím uzavírání nesměřovala.
Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel vybudoval samostatnou bytovou jednotku v rozporu s uzavřenou smlouvou o výstavbě a vydaným stavebním povolením a chybí mu zákonný či jiným právním aktem založený přímus, který by mohl vést k úspěchu jeho žaloby.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nezodpověděl všechny jím položené otázky. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud se při řešení v dovolání vymezených otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4910/2016, podle kterého při převodu vlastnictví jednotky přecházejí práva a povinnosti ze smlouvy o výstavbě podle § 20 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů na nového vlastníka jednotky. Z tohoto rozsudku stěžovatel dovozuje, že dochází-li k automatickému přechodu práv a povinností ze smlouvy o výstavbě, přechází na nabyvatele i souhlas s vybudováním bytu, který uzavření smlouvy o výstavbě předchází. Nejvyšší soud se však těmito námitkami stěžovatele nezabýval, čímž porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a právo na ochranu majetku.
6. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí dopustily zjevné nespravedlnosti. Tím, že okresní soud žalobu o nahrazení projevu vůle zamítl, stěžovateli znemožnil stavbu předmětného bytu zlegalizovat a získat byt do svého vlastnictví. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že stavební práce stěžovatel zahájil na základě souhlasu všech tehdejších spoluvlastníků, a posléze provedl změnu stavby na samostatný byt na základě souhlasu všech spoluvlastníků se změnou projektu. Stěžovatel tedy postupoval v souladu s dohodou všech spoluvlastníků předmětného domu a byl v dobré víře, že spoluvlastníci následně uzavřou i příslušnou smlouvu o výstavbě. Stěžovatel tedy postupoval v souladu s legitimním očekáváním, že dohoda mezi spoluvlastníky platí a že takto zbudovaný byt je jeho vlastnictvím, což bude možno deklarovat vůči příslušným orgánům státní moci následným předložením smlouvy o výstavbě.
7. Stěžovatel dále namítá, že postupem obecných soudů přišel o byt, který vybudoval. Druhý vedlejší účastník navíc podal podnět, v jehož důsledku bylo u Magistrátu města Olomouc, odboru stavebního (dále jen "stavební úřad") zahájeno řízení o odstranění stavebních úprav - předmětného bytu č. X1. Toto řízení bylo přerušeno do doby pravomocného skončení tohoto řízení o nahrazení projevu vůle. Stěžovatel dovozuje, že nyní stavební úřad řízení o odstranění stavby obnoví a s největší pravděpodobností rozhodne tak, že se stavební úpravy (byt č. X1) odstraní. Tím vznikne stěžovateli velká újma, neboť vybudovaný byt má mnohamilionovou cenu. Kromě toho mu hrozí též újma v podobě nákladů na odstranění stavby.
8. Stěžovatel namítá, že zamítnutím žaloby mu okresní soud znemožnil byt zlegalizovat a získat do svého výlučného vlastnictví. Vedlejší účastníci takto získají zhodnocené půdní prostory, na jejichž zhodnocení neměli žádný podíl. Naopak stěžovatel v důsledku vydání napadených rozhodnutí přijde nejen o půdní prostory, které mu náleží jako protiplnění za provedené práce, ale také o investice vynaložené na vybudování předmětného bytu. Napadená rozhodnutí tak zakládají zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve prospěch vedlejších účastníků, jimž se na základě uvedených rozsudků v podstatě dostane plnění v podobě zhodnoceného půdního prostoru, o které se však nijak nezasloužili. Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy v předmětné věci vydaly formalistická rozhodnutí, založená na pouhém znění právních předpisů bez hlubšího náhledu do skutkového stavu věci.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jeho žaloby o nahrazení projevu vůle vedlejších účastníků uzavřít s ním v žalobě specifikovanou smlouvu o výstavbě podkrovního bytu. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů.
13. V posuzované věci obecné soudy shodně dovodily, že na právní nástupce může přejít pouze závazek, který je založen smlouvou, v konkrétním případě smlouvou o výstavbě. V předmětné věci však žádná smlouva o výstavbě, která by odpovídala projektu stěžovatele po jím provedené změně (z rozšíření půdních prostor na samostatný byt), uzavřena nebyla, přičemž uzavřena nebyla ani smlouva o smlouvě budoucí o výstavbě takové jednotky, která by zavazovala ostatní vlastníky jednotek v domě a spoluvlastníky společných částí domu a pozemku (a jejich právní nástupce) k jejímu uzavření. Vybudoval-li stěžovatel samostatnou bytovou jednotku v rozporu s uzavřenou smlouvou o výstavbě a vydaným stavebním povolením, je logické, že za své jednání musí nést právní následky. Ústavní soud proto s ohledem na uvedené konstatuje, že závěrům obecných soudů, které neshledaly žalobu stěžovatele důvodnou, nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
14. Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že závěr krajského soudu, která práva a povinnosti přechází na právní nástupce vlastníka jednotky při výstavbě jednotky, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž neshledal důvod se odchýlit ani v této věci. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud nezodpověděl všechny jím formulované otázky, pak přehlíží, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení současně poukázal na to, že stěžovatel v dovolání uplatnil rovněž jiný dovolací důvod, než je uveden v § 241a odst. 1 o.
s. ř. Ve skutečnosti totiž zpochybnil právní posouzení především prostřednictvím skutkových námitek, vychází z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil krajský soud (okresní soud), který uzavřel, že původní vlastníci jednotek v domě toliko písemně vyjádřili souhlas s tím, aby stěžovatel vybudoval v domě samostatnou jednotku, avšak nijak se nezavázali k tomu, že mu poskytnou nezbytnou součinnost k jejímu vybudování a že s ním uzavřou novou smlouvu o výstavbě.
15. V ústavní stížnosti stěžovatel podává vlastní výklad příslušných ustanovení zákona o vlastnictví bytů, jakož i závěrů obsažených rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4910/2016. Ústavní soud však poukazuje na to, že ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným. K výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je povolán Nejvyšší soud (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), (srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 1838/19 ).
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
17. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu