Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. N., právně zastoupeného Mag. jur. Martinem Allgaierem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 9 To 273/ 2008, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 16 T 266/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který byl podmíněně odložen na dobu 1 roku a 6 měsíců.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení).
Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Ústavní soud vychází z tvrzení stěžovatele uvedeného na str. 2 jeho ústavní stížnosti, podle kterého "dne 3. 11. 2008 podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy z důvodu nesprávného hmotně právního posouzení". Vzhledem k této skutečnosti, kdy stěžovatel podáním této stížnosti dal najevo, že právě tento procesní prostředek považuje za poslední prostředek, jenž mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, je zřejmé, že podání ústavní stížnosti je předčasné.
Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost předtím, než o ní rozhodne příslušný soud, mohl by tak zasáhnout do jeho rozhodování a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak byl shora rozveden. Ačkoliv stěžovatel poukazuje na problematičnost jím udaného dovolacího důvodu a odůvodňuje podání ústavní stížnosti opatrností, nemůže Ústavní soud tuto jeho úvahu akceptovat, neboť stěžovateli počne běžet lhůta k podání nové ústavní stížnosti poté, kdy Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2008
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj