Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Miroslava Pavlinského, zastoupeného JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem Svobodova 137/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4230/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 15 Co 448/2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
6. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Stěžovatelovo přesvědčení o protiústavním (ne)dokazování a porušení § 213 odst. 2 o. s. ř. je liché, neboť odvolací soud nezměnil skutková zjištění. Učinil pouze odlišný právní závěr na základě skutkového stavu, k němuž dospěl soud prvního stupně. Odvolací soud považoval účastníky uzavřenou smlouvu za "zvláštní", nicméně platnou. Stěžovatel nezpochybnil, že by tuto smlouvu vůbec neuzavřel. I z toho důvodu lze předpokládat, že účastníci měli v minulosti společnou vůli smlouvu o půjčce uzavřít. Pokud stěžovatel argumentoval v řízení před obecnými soudy tím, že všechny žalobcem tvrzené investice byly pokryty zálohovými platbami, lze odkázat odůvodnění odvolacího soudu, který se s tímto tvrzením řádně vypořádal.
7. Namítá-li stěžovatel, že nebyl odvolacím soudem poučen podle § 118a o.s.ř., nutno uvést, že není zřejmé, které z tam uvedených poučení má stěžovatel na mysli. Pokud se jedná o poučení podle odst. 2 § 118a o.s.ř., lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3717/16 , v němž bylo konstatováno, že absenci poučení podle citovaného ustanovení lze z hlediska ústavnosti akceptovat, není-li pochyb o tom, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn. Z dokazování provedeného obecnými soudy přitom vyplývá, že skutkové okolnosti byly postaveny najisto, tzn., že účastnici spolu uzavřeli smlouvu o půjčce, přičemž stěžovatel investovanou hodnotu žalobci nevrátil.
8. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že odvolací soud v napadeném rozsudku neuvedl důvody, pro které nepřistoupil k provedení stěžovatelem navržených důkazů. Toto pochybení však nepovažuje Ústavní soud, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, za natolik intenzivní, aby došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a převzatý soudem druhého stupně byl již dostatečně zjištěn.
9. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a na jejich odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
10. Předmětnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu