Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Býčka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3373/2020-227 ze dne 20. 7. 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 68/2019-181 ze dne 5. 3. 2020 a Okresního soudu v Hodoníně č. j. 14 C 204/2017-151 ze dne 1. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Zuzany Pelcákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 110 000 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti stěžovatele vydat vedlejší účastnicí v žalobě specifikovaný osobní automobil. Dále se domáhal zaplacení částky 21 054 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem žaloby stěžovatele v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu v jeho meritorních výrocích, změnil výrok o nákladech nalézacího řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou způsobilou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání kvalifikované vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem § 75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
4. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí. V části směřující proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz bod 9). K námitkám vznášeným vůči postupu těchto soudů Ústavní soud nemůže přihlédnout a bere v potaz pouze výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
5. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje téměř výlučně k postupu obecných soudů v rámci nalézacího a odvolacího řízení. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že mu nebyla předložena žádná relevantní otázka hmotného a procesního práva, neboť stěžovatel jich v jeho dovolání předložil několik i s odkazy na příslušnou judikaturu. Blíže však stěžovatel namítané pochybení Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti svého dovolání nerozvádí, vyjma konstatování, že (všemi) napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
7. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání, které si vyžádal od nalézacího soudu, a napadené usnesení Nejvyššího soudu, jež má za logicky odůvodněné, přesvědčivé a odpovídající obsahu dovolání stěžovatele a jež nevybočuje ze zákonného rámce ani není svévolné. Nejvyšší soud v dovolání stěžovatele neshledal žádnou způsobilou právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud tak postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1, větě první, o.
s. ř., odmítl-li dovolání stěžovatele; s tímto závěrem se ztotožňuje i Ústavní soud. Polemika stěžovatele s právními a zejména skutkovými závěry odvolacího soudu (tím spíše nalézacího soudu) nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání tak, jak je předpokládá příslušná právní úprava a související judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu. Stejně tak nemohl Nejvyšší soud přihlédnout k namítaným vadám rozsudku odvolacího soudu, neboť by tak mohl učinit pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.
s. ř.).
8. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího a pouhý nesouhlas s právním a skutkovým hodnocením obecných soudů potřebu ingerence stran Ústavního soudu nezakládá. Jelikož Nejvyšší soud meritorně ani kvazimeritorně (při posuzování splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.) napadené rozsudky odvolacího a nalézacího soudu nepřezkoumával, nemohl tak porušit právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny ani jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny (jehož porušení namítá vůči postupu nalézacího soudu). Proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.
9. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad přípustnosti svého dovolání, nebylo Nejvyššímu soudu umožněno, aby přípustnost tohoto mimořádného prostředku alespoň "uvážil". Jde tedy o případ, kdy je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět, jako by vůbec nebylo podáno, a ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem (srov. např. již citované stanovisko sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1210/18 ze dne 31. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3745/18 ze dne 29. 1. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V části směřující proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná.
10. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu