Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Františka Kellnera, právně zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, sídlem Míru 21/17, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2021 č. j. 24 Cdo 1568/2021-245, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na své dovolání, v němž podle svého názoru předpoklady přípustnosti vymezil. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje stěžovatel v otázce právního posouzení vzniku závazkového vztahu, založeného mezi účastníky kupní smlouvy a právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dále měl stěžovatel vymezit dovolací důvod spočívající v zásadní právní otázce právních účinků vkladu vlastnického práva, a to v případě, že se jedná o neoprávněný a nezákonný zápis exekutorského zástavního práva. Další právní otázkou zásadního významu, jejíhož posouzení se stěžovatel v dovolacím řízení domáhal, byl zánik účinku exekučních titulů ve vazbě na nahrazení projevu vůle. Podle stěžovatele byl zkrácen na právu, aby jím podané dovolání bylo řádně v dovolacím řízení projednáno.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17).
K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. V postupu Nejvyššího soudu v posuzované věci však Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal, neboť z vyžádaného spisu zjistil, že dovolání stěžovatele obsahuje vady zjištěné Nejvyšším soudem, když v něm není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o.
s. ř.) a dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). I z ústavní stížnosti vyplývá (str. 5), že stěžovatel směšuje předpoklady přípustnosti dovolání s důvody dovolání. Za takového stavu věci nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že dospěl k závěru o vadách dovolání.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu