Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky L. T., zastoupené Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem, sídlem Slovanská 338/66, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2025 č. j. 5 Ads 65/2025-17 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. února 2025 č. j. 17 Ad 2/2024-65, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (vedlejší účastnice), kterým potvrdila snížení výše invalidního důchodu stěžovatelky z třetího na druhý stupeň invalidity.
2. Stěžovatelka trpí reziduální schizofrenií a od roku 2010 byla invalidní převážně po celou dobu ve třetím stupni. Na začátku roku 2024 však orgány České správy sociálního zabezpečení opět vyhodnocovaly stav stěžovatelky a dospěly k tomu, že pokles pracovní schopnosti stěžovatelky dosahuje hodnoty 60 %, čemuž odpovídá invalidita druhého stupně. Proto invalidní důchod stěžovatelky adekvátně snížily.
3. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasila a podala proti rozhodnutí vedlejší účastnice žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). V rámci řízení nechal krajský soud vyhotovit posudek odborné lékařské komise, která potvrdila správnost závěrů vedlejší účastnice. Podle krajského soudu posudek splňoval všechny náležitosti, byl přezkoumatelný a logicky odůvodněný, žalobu stěžovatelky proto rozsudkem zamítl.
4. Proti rozsudku krajského soudu následně podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud správně vycházel z posudku jako stěžejního důkazu a také u něj neshledal žádné nedostatky. Nepovažoval ani za důvodné námitky stěžovatelky ohledně potřeby navýšit míru pracovní neschopnosti pro její bývalou profesi. V posudku to totiž již bylo vzato v potaz - byl to důvod, proč pokles pracovní schopnosti vůbec dosáhl stanovené hodnoty 60 %.
5. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu a usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a právo na ochranu zdraví a sociální zabezpečení podle čl. 30 a 31 Listiny, potažmo další ústavněprávní hodnoty.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. nález ze dne 16. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3449/19
(N 31/104 SbNU 360), body 9-11, či nález ze dne 15. února 2022 sp. zn. I. ÚS 45/21
(N 19/110 SbNU 191), bod 19].
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá především způsob, jakým správní soudy hodnotily posudek, a zůstává jen v rovině podústavního práva. Posudek je podle ní nedostatečně odůvodněný, nepřezkoumatelný a nevypořádal se s jejími námitkami. Také opětovně namítá nesprávnou aplikaci právního předpisu ohledně navýšení míry pracovní neschopnosti s ohledem na její bývalou profesi. Na všechny tyto námitky však již dostatečně a ústavně konformně reagovaly správní soudy (viz zejména body 20 až 26 rozsudku krajského soudu či body 14 až 16 usnesení Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud neshledal ústavněprávní důvod závěry obecných soudů nyní přehodnocovat a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Nad rámec těchto námitek stěžovatelka uvedla, že měl být vyslechnut zpracovatel posudku či vypracován posudek znalcem pro vyjasnění problematických závěrů. V ústavní stížnosti však neargumentuje, že by se těmito jejími návrhy obecné soudy nezabývaly a že by šlo o tzv. opomenuté důkazy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že soudy považovaly posudek za zcela dostatečně odůvodněný a žádné rozpory v něm neshledaly. Prostý nesouhlas stěžovatelky s takovým hodnocením důkazu, potažmo důkazních návrhů, však porušení ústavně zaručených práv nezakládá.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu