Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jakuba Svobody, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 1608/2017-213 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017 č. j. 30 Co 429/2016-194, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku postupu Městského soudu v Praze, který mu nepřiznal finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 149 753 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů nutné obhajoby (ve výši 49 753 Kč) a jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (ve výši 100 000 Kč). Tato újma měla být stěžovateli způsobena v souvislosti s trestním řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 45/2014, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 6. 2016 č. j. 25 C 8/2016-150, ve znění usnesení ze dne 24. 8. 2016 č. j. 25 C 8/2016-168, zastavil řízení co do zaplacení částky 34 143 Kč (výrok I), vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit úrok z prodlení z částky 34 143 Kč (výrok II), dále zamítl žalobu, aby vedlejší účastník zaplatil stěžovateli částku 115 610 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání stěžovatele proti výroku II (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku 6 534 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud přitom vzal na zřetel, že vedlejší účastník stěžovateli v rámci mimosoudního vyrovnání uhradil částku 34 143 Kč jakožto náhradu účelně vynaložených nákladů obhajoby a současně poskytl stěžovateli zadostiučinění ve formě omluvy za postup orgánů činných v trestním řízení. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.
83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř.
nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ). Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo
). Pokud jde o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zákonných kritérií, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak soud zhodnotil tu kterou okolnost, respektive s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.
Ústavnímu soudu tedy v takových případech přísluší toliko posoudit, zda soud při hodnocení odpovědnosti státu a při případném stanovování výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákonných ustanovení a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Odvolací soud své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, když vyšel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně. Zohlednil přitom, že peněžní zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu náleží tehdy, pokud nelze újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (§ 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.).
V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16 ). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být odůvodněna. Odvolací soud dospěl k závěru, že újma způsobená nezákonným trestním stíháním stěžovatele byla adekvátně odčiněna již dobrovolnou a v přiměřené lhůtě poskytnutou písemnou omluvou vedlejšího účastníka, která byla poskytnuta vedle náhrady účelně vynaložených nákladů obhajoby ve výši 34 143 Kč. Zadostiučinění v penězích by neodpovídalo závažnosti takto vzniklé újmy.
Stěžovatel žádné konkrétní negativní dopady nezákonného trestního stíhání netvrdil a neprokazoval.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu