Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti GEOSAN GROUP, a. s., sídlem U Nemocnice 430, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 76 Cm 132/2021-281 ze dne 8. 8. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že Ředitelství silnic a dálnic České republiky (v řízení před soudem v postavení žalobce) podalo u Krajského soudu v Praze dne 16. 12. 2021 proti stěžovatelce a dalším společnostem žalobu na zaplacení částky 293 890 355,86 Kč s příslušenstvím. Řízení o této žalobě je vedeno pod sp. zn. 76 Cm 132/2021. Dne 6. 5. 2022 žalobce podal návrh na rozšíření žaloby o částku 771 491 242,39 Kč. Dne 9. 5. 2022 žalobce podal u Krajského soudu novou žalobu vůči žalovaným na zaplacení částky 771 491 242,39 Kč. Tato žaloba byla vedena pod sp. zn. 73 Cm 51/2022. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze rozhodl, že řízení ve věcech vedených pod sp. zn. 76 Cm 132/2021 a sp. zn. 73 Cm 51/2022 se spojují ke společnému řízení.
Stěžovatelka namítá, že tímto rozhodnutím došlo k narušení rovnosti stran. Podle stěžovatelky je nárok uplatněný žalobou dne 9. 5. 2022 totožný s nárokem uplatněným rozšířením žaloby ze dne 6. 5. 2022, soud tak ignoroval, že došlo k založení překážky řízení (litispendence). Soud navíc nepostupoval řádně při vymáhání povinnosti zaplatit soudní poplatek a spojením věcí možnost doměřit poplatek zpochybnil. Ke spojení pak došlo, aniž by se stěžovatelka mohla seznámit s procesním návrhem, natožpak se k němu vyjádřit. Soud ignoroval i snahu stěžovatelky seznámit se s obsahem spisu. V konečném důsledku pak byl stěžovatelce odňat zákonný soudce.
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který se mimo jiné promítá v povinnosti stěžovatelů vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky ochrany práva, které jim zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Se zásadou subsidiarity je propojen též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány veřejné moci již (standardním postupem) možná.
Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné tak např. opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, či rozhodnutí upravující postup soudního řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22.
7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013]. Ústavní soud totiž vychází z toho, že stěžovatelé mají nadále k dispozici prostředky ochrany práva, které jim poskytuje samotné probíhající soudní řízení.
V nyní posuzovaném případě směřuje ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu, kterým bylo vyhověno návrhu žalobce na spojení věcí ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto rozhodnutí nelze vzhledem k výše uvedenému a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejích práv. Jde o rozhodnutí procesní povahy, kdy případné námitky může stěžovatelka uplatnit v dalším průběhu řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud proto v minulosti opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o návrhu na spojení ke společnému řízení coby procesní rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení a proti kterému není přípustné odvolání, není již ze své podstaty v obecné rovině s to zasáhnout do ústavně chráněných základních práv účastníků řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 481/22 ze dne 4. 3. 2022 či sp. zn. II. ÚS 3387/20 ze dne 1. 11. 2021). Ústavní soud neshledává důvod se od těchto již dříve vyslovených závěrů nyní odchylovat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Za dané situace Ústavní soud už ani nevyzýval k odstranění vad, které vykazovala plná moc advokátovi Mgr. Janu Tomaierovi (v plné moci nebylo výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, a byla udělena dříve, než došlo k tvrzenému zásahu do práv) a v důsledku toho i substituční plná moc advokátovi Mgr. Tomáši Urbanovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2022
Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka