Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího C. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Evou Balíčkovou, advokátkou, sídlem Ctiborova 3091, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2023 č. j. 101 Co 182/2023-704 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 3. července 2023 č. j. 42 P 163/2017-12, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Jany B., nezletilé Evy C. a nezletilé Jitky C. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") nařídil v záhlaví specifikovaným rozhodnutím výkon rozhodnutí, a to usnesení okresního soudu ze dne 8. 9. 2022 č. j. 42 P 163/2017-363 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 10. 2022 č. j. 101 Co 243/2022-390, kterými bylo mimo jiné nařízeno předběžné opatření, jímž byla stěžovateli (dále též "otec") uložena povinnost strpět do 8. 12. 2022 výlučnou péči první vedlejší účastnice (dále jen "matka") o nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé") a matce byla uložena povinnost odevzdat nezletilé otci ke styku každý lichý týden v roce od pátku od 17:00 hodin do pondělí následujícího sudého týdne do začátku školního vyučování do 8:00 hodin s tím, že předběžné opatření trvá po nezbytně nutnou dobu v délce nepřesahující tři měsíce od jeho vykonatelnosti, tj. do 8. 12. 2022. Okresní soud uložil matce pokutu ve výši 2 000 Kč za nepředání nezletilých otci dne 30. 9. 2022 (výrok I.), pokutu ve výši 2 000 Kč za nepředání nezletilých otci dne 14. 10. 2022 (výrok II.), pokutu ve výši 2 000 Kč za nepředání nezletilých otci dne 28. 10. 2022 (výrok III.), pokutu ve výši 2 000 Kč za nepředání nezletilých otci dne 11. 11. 2022 (výrok IV.) a pokutu ve výši 2 000 Kč za nepředání nezletilých otci dne 25. 11. 2022 (výrok V.).
3. Rovněž okresní soud v záhlaví označeným rozhodnutím nařídil výkon rozhodnutí, a to usnesení okresního soudu ze dne 8. 12. 2022 č. j. 42 P 163/2017-413, kterým byl zamítnut návrh otce na úpravu vánočního styku s nezletilými a nařízeno předběžné opatření, kterým byla matce uložena povinnost předat nezletilé otci ke styku dne 25. 12. 2022 a dne 30. 12. 2022. Okresní soud uložil matce pokutu ve výši 2 000 Kč za nepředání nezletilých otci dne 30. 12. 2022 (výrok VI.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
4. K odvolání matky krajský soud napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu změnil tak, že pokuta za neuskutečněné styky nezletilých s otcem ve dnech 30. 9. 2022, 14. 10. 2022, 28. 10. 2022, 11. 11. 2022, 25. 11. 2022 a 30. 12. 2022 se matce neukládá (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. Krajský soud z obsahu opatrovnického spisu zjistil, že nezletilé dlouhodobě, a to nejméně od poloviny roku 2022, otce odmítají. Do té doby byly vztahy mezi otcem na nezletilými narušené, avšak nezletilé byly ochotné trávit s otcem dva dny jednou za čtrnáct dní a byly s otcem na dovolené v Itálii. Po návratu se styk nezletilých s otcem konal pouze dne 25. 12. 2022, kdy si nezletilé převzaly od otce dárky, v ostatních termínech si nezletilé nepřály k otci odejít. Ani jeden z rodičů nepopřel, že styk ve dnech 30. 9. 2022, 14. 10. 2022, 28. 10. 2022, 11. 11. 2022, 25. 11. 2022 a 30. 12. 2022 neproběhl. Otec je názoru, že k předání nezletilých nedošlo z důvodu manipulace dcer matkou, a proto, že matka nezletilé ke styku s otcem nemotivuje. Matka uvedla, že se nezletilé snažila ke styku s otcem motivovat, nezletilé měly v daných termínech sbalené věci k otci, avšak samy odmítly k němu odejít. Situaci neulehčilo ani chování otce, který několikrát volal na místo hlídku policie, a nezletilé byly rozrušené. Podle učiněných skutkových zjištění nezletilé styk s otcem odmítají, nepřejí si k němu chodit, přičemž ani snaha matky motivovat nezletilé ke styku s otcem názor nezletilých nezměnila.
6. Na základě uvedených skutečností krajský soud uzavřel, že nemůže-li matka nezletilé i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že mají jít k otci, jeví se ukládání pokut jako iracionální a neplnící zákonem předvídaný účel. Poukázal na to, že v souladu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte je vyloučeno, aby kterýkoliv z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky. Odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253) a ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Dodal, že rozhodnutí, jejichž výkonu se otec domáhá, v průběhu vykonávacího řízení pozbyla svého účinku, proto považoval za nerozumné na výkonu těchto rozhodnutí trvat, když Ústavní soud judikoval, že uložení pokuty podle § 502 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nepředstavuje sankci, nýbrž nástroj negativní motivace k prolomení odporu povinného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2958/18 ).
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítá, že matka bezdůvodně maří jeho styk s nezletilými. Uvádí, že ve dnech 20. 1. 2023 až 22. 1. 2023 proběhl jeho styk s nezletilými, kdy jeho začátek byl spojen s odporem nezletilých a s jejich žádostmi o odvezení zpět k matce. Stěžovatel tvrdí, že jedna z dcer celou situaci nahrávala, aby ji matka mohla použít jako důkaz. Postupně došlo ke zklidnění nezletilých a styk byl podle stěžovatele obnoven, což prokazuje, že nezasahovala-li by matka do jeho styků s nezletilými, uskutečnily by se bez problémů. Poukazuje na usnesení krajského soudu ze dne 1. 2. 2023 č. j. 101 Co 14/2023-471 (pozn. proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 524/23 odmítnuta), kterým byl zredukován jeho styk s nezletilými na dvě hodiny za čtrnáct dnů, čímž byly podle jeho mínění zmařeny naděje na obnovení normálního styku. Polemizuje se závěry krajského soudu s tím, že výchovné působení matky překračuje racionální mez, že nebyl prokázán objektivní vážný důvod pro postoj nezletilých, a nesouhlasí rovněž s názorem krajského soudu, že je iracionální trvat na výkonu rozhodnutí, která pozbyla svého účinku. Domnívá se, že krajský soud opakovaně podporuje jeho zavrhování nezletilými, když toleruje nezákonné jednání matky a akceptuje svévolné porušování vykonatelných rozhodnutí. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se manipulace s nezletilými jedním z rodičů a nejlepšího zájmu dítěte. Je přesvědčen, že nebyla splněna podmínka pro nenařízení výkonu rozhodnutí, a to vyčerpání všech přiměřených výchovných působení k realizaci styku. Má za to, že krajský soud postavil rozhodnutí pouze na projeveném přání nezletilých, aniž by jej poměřil s jejich skutečným zájmem. Závěrem dodává, že jeho případ zásadně přesahuje jeho zájmy.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Obzvláště rezervovaně Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně rozhodování o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a o úpravě styku mezi nezletilými a rodiči. Je totiž na opatrovnických soudech, aby zvážily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
Vztáhne-li pak rozhodující soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
11. Ač v nyní posuzovaném případě okresní soud nařídil výkon shora uvedených rozhodnutí, krajský soud k odvolání matky, ke kterému se stěžovatel nevyjádřil, věc přezkoumal a po provedeném dokazování shledal, že vzhledem ke zjištěným okolnostem se jeví ukládání pokut jako "iracionální" a neplnící zákonem předvídaný účel. Zdůraznil, že z obsahu spisu okresního soudu se mimo jiné podává, že v odvolacím řízení o nařízení předběžného opatření o změnu péče byla při jiném soudním roku dne 31. 1. 2023 odděleně zjišťována stanoviska nezletilých, kdy nezletilá Eva uvedla, že po letních prázdninách v roce 2022 šly k otci jen párkrát, že k otci chodit nechtějí, neboť je na ně zlý a citově je vydírá.
Otec na nezletilé křičel, že jej chtějí dostat do "kriminálu" poté, co u soudu vypověděly, že je osahává. Před tím chodil otec k nezletilé do postele a dával na ni ruce, což jí bylo nepříjemné. Po oznámení na policii to otec přestal dělat. Také nezletilým kreslil po hýždích fixem, což se jí nelíbilo. S otcem se viděla 25. 12. 2022, kdy jeli do bytu otce, kde si předali dárky a potom jeli k tetě. Styk proběhl v klidu. Závěrem Eva uvedla, že by byla ráda, kdyby k otci nemusela chodit. Se sestrou to otci říkaly, ale on je nikdy nevyslyšel.
Nevadilo by jí být s otcem třeba hodinu v kavárně, nebo jít s ním do kina, ale nechce u něho přespávat a trávit víkendy. Nezletilá Jitka uvedla, že s otcem se viděly o letních prázdninách roku 2022, otec na ně křičel, byly hádky kvůli všemu. Naposledy byly nezletilé s otcem na smuteční hostině po úmrtí dědečka, poté se chtěly vrátit domů k matce. Otec jim řekl, ať tedy zavolají matce, aby si je vyzvedla, matka však sdělila, že styk byl nařízený soudem a musel by nezletilé dovézt otec. Poté jim v autě před domem hodinu a půl vyčítal, že k němu nechtějí chodit.
Sdělila, že měla-li by k otci chodit, tak rozhodně bez přespávání.
12. Z uvedeného je zřejmé, že nezletilé, které měly v době rozhodování krajského soudu 12 a 14 let, styk se svým otcem odmítají a nepřejí si k němu chodit.
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost veřejné moci (státních orgánů) přijmout taková opatření, jejichž účelem je především ochrana subjektivního práva na nerušený rodinný život (v tomto případě tedy umožnění kontaktu otce s nezletilými), není absolutní, neboť při jejich uplatnění musí brát ohled nejen na zájmy, práva a svobody dotčených osob, ale především musí být nezbytně činěna v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně ale konstatuje, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14
(N 110/77 SbNU 607)]. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.), proto je možno, ba dokonce nutno vyvažovat ho s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu, resp. že v případném vyvažování má vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529)]. Většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683)].
14. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí ke všem shora uvedeným okolnostem přihlédl a své rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnil. Je zřejmé, že za situace, kdy nezletilé, jež měly v době rozhodování krajského soudu 12 a 14 let, opakovaně vyjádřily, že si styk s otcem nepřejí a bojí se ho, bylo potřeba s ohledem na jejich věk a rozumovou i emocionální vyspělost k tomuto jejich požadavku přihlédnout, jak krajský soud správně učinil.
15. Současně nelze vytýkat krajskému soudu, když zohlednil, že nelze po matce spravedlivě požadovat, aby její působení na nezletilé v rámci motivace nezletilých ke styku s otcem překročilo racionální mez. Znění § 502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních předpokládá, že soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, případně o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte. Účelem tohoto prostředku je tedy primárně vynucení splnění povinnosti uložené povinnému soudem ve prospěch oprávněného.
Jeho účel proto nespočívá v sankcionování povinného za dobrovolné nesplnění povinnosti, a uloženou pokutu tedy nelze vnímat primárně jako sankci za porušení práva, nýbrž jako prostředek donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Vyplývá-li tedy ze zjištěných okolností, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné [obdobně srov. např. stěžovatelem uvedený nález ze dne 19.
4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15
(N 71/81 SbNU 253)].
16. Rozhodnutí krajského soudu bylo odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost je podle názoru Ústavního soudu v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry krajského soudu a Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování, neboť nezjistil, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu