Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Janem Varhaníkem, LL.M., advokátem, sídlem Škrábkových 896/1, Praha 9, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2025 č. j. 26 Cdo 736/2025-176, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2024 č. j. 13 Co 251/2024-138 v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. dubna 2024 č. j. 17 C 98/2023-88, výroku II téhož rozsudku Městského soudu v Praze, a výroku I a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. dubna 2024 č. j. 17 C 98/2023-88, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Jaroslava Barvíře a Lucie Barvířové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv chráněných čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastníci se u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") domáhali uložení povinnosti stěžovateli předložit jim k nahlédnutí specifikované listiny vztahujících se k hospodaření a ke správě domu a umožnit pořídit si z nich kopie. Obvodní soud žalobě vyhověl a zamítl ji pouze v části, v níž žádali předložení k nahlédnutí a pořízení kopií smluv uzavřených mezi stěžovatelem a členy jeho výboru, resp. stěžovatelem a jeho členy. K vyhovujícímu výroku uvedl, že stěžovatel podle něj věděl, že po něm vedlejší účastníci požadují specifikované dokumenty. Této své povinnosti se jakožto společenství vlastníků jednotek nemohl zbavit jejím přenesením na jinou osobu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé ve znění, které sám specifikoval (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
4. Nejvyšší soud rozsudek městského soudu v část výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé v rozsahu, v jakém byla stěžovateli uložena povinnost umožnit vedlejším účastníkům nahlédnutí a pořízení kopií smluv nebo objednávek týkajících se vyčíslení "bezdůvodného obohacení" vedlejším účastníků provedené specifikovanou realitní kanceláří či jinou osobou včetně faktur a tohoto vyčíslení bezdůvodného obohacení, jakož ve výroku o nákladech řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku dovolání odmítl (výrok II).
5. Podle stěžovatele je nahlédnutí do veškerého účetnictví možné na základě objednání u správcovské společnosti. Vedlejší účastníci o tomto věděli a i po zahájení řízení měli možnost se domluvit na nahlédnutí do veškerých dokumentů ke správě a hospodaření domu. Postup vedlejšího účastníka, který se takto domluvil na nahlédnutí pouze části žalovaných dokumentů a následně podal žalobu, byl nepoctivý. Námitkou nepoctivosti se přitom obecné soudy dostatečně nezabývaly. Nejvyšší soud se nezabýval ani tím, zda se mohou vedlejší účastníci domáhat zpřístupnění zápisů ze schůzí výboru. Městský soud navíc z vlastní iniciativy "opravil" vadně formulovaný petit tak, aby vyhovoval znění zákona. Tím porušil zásadu rovnosti. K tomuto se pouze nepřiléhavě vyjádřil Nejvyšší soud. Podle stěžovatele jde přitom o odlišné povinnosti. Vedlejší účastník navíc nahlédnutím do veškerého účetnictví vyčerpal obsah žaloby, s čímž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost není přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti části rozhodnutí městského soudu, v níž je Nejvyšší soud zrušil. V tomto rozsahu stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když v uvedeném rozsahu ještě není věc pravomocně skončena před obecnými soudy [srov. nález ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)]. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel ostatně takové důvody ani netvrdil.
8. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná.
9. Stěžovatel zejména zpochybnil přesvědčivost napadených rozhodnutí. Domnívá se, že soudy nedostatečně zohlednily jeho argumentaci. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že obecné soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat s argumenty uplatněnými účastníky řízení. Tento požadavek přitom vyplývá z práva na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 23. 6. 2006
sp. zn. III. ÚS 521/05
(N 70/40 SbNU 691]. Povinnost rozhodnutí odůvodnit nicméně není bezbřehá. Její rozsah se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností případu. Neznamená tak podrobnou odpověď na každý argument [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005
sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005
sp. zn. I. ÚS 729/2000
(N 224/39 SbNU 369)]. Klíčové je, zda rozhodnutí obsahuje ucelený logicky vystavený argumentační systém, který dostatečně podporuje správnost v něm přijatých závěrů [srov. nález ze dne 15. 4. 2014
sp. zn. II. ÚS 3076/13
(N 57/73 SbNU 125), bod 19, nebo ze dne 12. 2. 2009
sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68].
10. Ústavní soud napadená rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněná a z ústavněprávního hlediska jim v tomto ohledu nelze vytknout žádné pochybení. Na tom nic nemění ani námitky stěžovatele. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy neztotožnily se stěžovatelem předestřenou skutkovou verzí a jejím hodnocením stran jeho argumentace ohledně nepoctivosti žaloby. Stejně tak námitka, že vedlejší účastník nahlédnutím do veškerého účetnictví vyčerpal obsah žaloby, je pouze pokračováním polemiky se skutkovými závěry obecných soudů. Ty dospěly k závěru, že vedlejší účastník do veškerých požadovaných dokumentů nenahlédl. Stěžovatel je nadto sám v tomto ohledu nekonzistentní. I podle ústavní stížnosti vedlejší účastník nenahlédl do všech žalobou požadovaných dokumentů (z čehož ostatně stěžovatel dovozuje nepoctivost vedlejšího účastníka). Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytknul opomenutí námitky, zda se mohou vedlejší účastníci domáhat zpřístupnění zápisů ze schůzí výboru. Z Ústavním soudem vyžádaného dovolání nicméně vyplývá, že takovou otázku k posouzení Nejvyššímu soudu nepředložil. Tato jeho argumentace tak ústavněprávní přesah věci nezakládá.
11. Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nemění ani tvrzené porušení principu rovnosti (spočívajícího v odlišném formulování výroku rozhodnutí městského soudu oproti žalobnímu petitu). V tomto ohledu lze plně odkázat na napadený rozsudek Nejvyššího soudu (srov. body 18-20). Bylo-li z žaloby zřejmé, čeho se vedlejší účastníci domáhají, a městský soud se při formulaci výroku držel v těchto mezích, nelze z tohoto důvodu považovat jeho postup za vadný. Na tom nic nemění ani stěžovatelem dovozované jazykové odlišnosti mezi žalobním petitem a výrokem napadeného rozsudku městského soudu.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. výše, bod 7) a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu