Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Petra Rudolfa, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2022 č. j. 30 Cdo 3383/2021-711, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020 č. j. 35 Co 369/2019-450, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2017 č. j. 14 C 208/2016-247, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 3 a 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") náhrady škody ve výši 934 302 Kč s příslušenstvím a nemajetkové újmy ve výši 961 200 Kč, jež mu měly vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 228/2000. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele. K jeho odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím připustil rozšíření žaloby o náhradu nemajetkové újmy o částku 194 400 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozsudek obvodního soudu ve znění, že se zamítá žaloba co do částky 2 089 902 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok II.). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel uvádí, že k porušení práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které zamítly jeho žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy. Podle jeho názoru rozhodovali v této věci nezákonní a podjatí soudci, kteří ignorovali jeho uplatněné námitky, nevypořádali se s jeho argumentací ani nevyložili, z jakých důvodů neprovedli jím navrhované důkazy. Stěžovatel poukazuje na extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudů. Nesouhlasí rovněž s odmítnutím dovolání dovolacím soudem, neboť je přesvědčen, že se nezabýval všemi předloženými argumenty a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž se dopustil odepření spravedlnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodnutí o dovolání náležitě odůvodnil. Námitky stěžovatele nemohly přípustnost dovolání založit, neboť se týkaly otázek, při jejichž řešení se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, že námitky ohledně porušení práva na zákonného soudce měl stěžovatel uplatnit v rámci opravných prostředků v konkrétních řízeních, nikoli v řízení odškodňovacím. K námitkám ohledně vad řízení před nižšími soudy by Nejvyšší soud přihlížel pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatel nesplnil svoje povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí obvodního a městského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu