Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vasila Kokiše, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023, č. j. 26 Cdo 2204/2023-449, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 16 Co 43/2023-386, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2022, č. j. 52 C 331/2020-363, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou vyklizení nemovitostí podle § 1040 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel se vyklizení bránil s tvrzením, že nemovitosti nadále oprávněně užívá, a to z titulu dědického práva, resp. z titulu ústní smlouvy uzavřené se zůstavitelkou coby předchozí vlastnicí nemovitostí.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uložil v záhlaví uvedeným rozsudkem žalovanému stěžovateli povinnost vyklidit zde specifikované nemovitosti a odevzdat je žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který stěžovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dospěl přitom k závěru, že v tomto řízení nemohou soudy přezkoumávat tvrzení stěžovatele o tom, kdo je dědicem po zemřelé H. Fialové, neboť tuto otázku soudy již závazně pravomocně vyřešily se závěrem, že dědici zemřelé a vlastníky nemovitostí jsou žalobci. Městský soud potvrdil, že stěžovatel nemá k nemovitostem žádný právní vztah, neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců, a proto má povinnost nemovitosti vyklidit.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné. Nejvyšší soud potvrdil, že "výrok usnesení o dědictví, který se týká dědického práva (který stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), je závazný pro každého, čemuž odpovídá i závěr odvolacího soudu, že jej v tomto řízení nelze přezkoumávat." Co se týká tvrzené existence ústní smlouvy o užívání nemovitostí, Nejvyšší soud uvedl, že tento argument stěžovatel poprvé zmínil až v dovolání, čímž ovšem uplatnil nepřípustné skutkové novoty (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), k nimž nelze v dovolacím řízení přihlédnout.
5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv a ústavních principů zaručených čl. 9 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předkládá přitom obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání a dovolání. Opětovně tudíž uvádí, že mu svědčí právo užívat dané nemovitosti, a to z titulu dědění, jakož i z titulu ústní smlouvy o bezúplatném užívání, kterou uzavřel se zůstavitelkou. Stěžovatel rovněž rozporuje dědický nárok žalobců, neboť má za to, že jsou dědicky nezpůsobilí, přičemž poukazuje na údajné jimi provedené odcizení a zfalšování závěti.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace, stěžovatel v nyní posuzovaném řízení o vyklizení nemovitostí rozporoval závěr obecných soudů, že k daným nemovitostem nemá žádný právní vztah, tj. není ani vlastníkem ani nájemcem, případně jiným oprávněným uživatelem dle zákona, resp. souběžně s tím rozporoval dědický nárok žalobců. Stěžovatel tedy uplatňuje obdobné námitky, kterými se obecné soudy zabývaly již dříve v řízení o určení dědického práva a neplatnosti závěti (vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 14 C 50/2019; srov. usnesení Nejvyššího soudu, s.
2), přičemž - nutno dodat - jimi vyslovené závěry aproboval rovněž zdejší soud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1684/21 ze dne 17. 8. 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Řečeno ještě jinak, stěžovatel se v nyní posuzovaném řízení o vyklizení nemovitostí opětovně snaží dosáhnout potvrzení svého již jednou odmítnutého názoru, že je dědicem, resp. že závěť použitá v řízení o pozůstalosti po H. Fialové je neplatná, případně též potvrzení názoru, že žalobci jsou nezpůsobilými dědici.
Stěžovatelovy námitky jsou ovšem zjevně neopodstatněné a argumentačně nepřesvědčivé.
8. Pro Ústavní soud je totiž podstatné, že ze stěžovaných rozhodnutí je jednoznačně patrné, z jakých důvodů obecné soudy vyhověly žalobě na vyklizení daných nemovitostí. Obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského zákoníku, jakož i s ustanoveními o. s. ř., která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá.
9. Obecné soudy vzaly v potaz výsledek pravomocně skončeného řízení o pozůstalosti, který pro ně byl v nyní posuzované věci závazný. Zohlednily, že v předchozím řízení o určení dědického práva a neplatnosti závěti se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by byl dědicem po zůstavitelce, resp. zohlednily, že byla zamítnuta jeho námitka neplatnosti závěti, na jejímž základě žalobci nabyli nyní vyklízené nemovitosti. Městský soud se navíc s námitkami stěžovatele opětovně vypořádal i věcně a stěžovateli např. vysvětlil, proč nepovažuje za přesvědčivý argument tvrzeného odcizení či zfalšování závěti (srov. rozsudek městského soudu, bod 12). Lze shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud přitom nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl tyto závěry obecných soudů z hlediska své ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat.
10. Ústavní soud neshledal pochybení ani ve způsobu vypořádání námitky tvrzeného sjednání ústní smlouvy o užívání nemovitostí. Nejvyššímu soudu totiž lze přitakat, že tento argument představuje nepřípustnou skutkovou novotu ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby toto tvrzení předložil již v průběhu řízení před obvodním soudem, případně též v řízení před městským soudem. Neučinil-li tak, nemůže toto své procesní pochybení napravit až v dovolacím řízení.
11. Vznáší-li stěžovatel tuto námitku i v ústavní stížnosti, Ústavní soud ji musí odmítnout z obdobných důvodů, ze kterých tak učinil Nejvyšší soud. Ústavní soud totiž ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016).
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu