Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Standard Premium, s. r. o., sídlem Višňová 49, Nitra, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2023 č. j. 22 Cdo 3596/2022-360, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 2022 č. j. 11 Co 65/2022-344 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 38 C 76/2020-306, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Správa NA, s. r. o., sídlem Jeremiášova 2722/2a, Praha 13 ? Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Právní předchůdkyně stěžovatelky v roce 2014 uzavřela smlouvu, podle které se ve prospěch dvou jejích pozemků zřizovala na pozemku vedlejší účastnice služebnost inženýrské sítě a služebnost stezky a cesty, a to za roční úplatu 30 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka v roce 2015 zakoupila od své právní předchůdkyně uvedené pozemky. U obecných soudů se domáhala určení, že pozemek vedlejší účastnice není v jejich prospěch zatížen služebnostmi.
2. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") její žalobu zamítl a Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") jeho rozhodnutí potvrdil. Podle obou soudů byly služebnosti zřízeny jako služebnosti pozemkové, a nikoli osobní, a proto přecházejí práva a povinnosti na další nabyvatele pozemků, v tomto případě stěžovatelku jako nabyvatelku panujících pozemků. Pro tento závěr svědčí to, že smlouva o zřízení služebnosti výslovně uvádí, že práva odpovídající služebnostem jsou spojena s vlastnictvím pozemků a přechází s vlastnictvím pozemku na nabyvatele. Kdyby tehdejší strany smlouvy chtěly zřídit služebnost osobní, nemusely by vůbec specifikovat ve smlouvě, jaké pozemky právní předchůdkyně stěžovatelky vlastní, postačilo by ji označit jako osobu oprávněnou ze služebnosti. Rovněž v katastru nemovitostí byly služebnosti zapsány jako pozemkové. Právní předchůdkyně stěžovatelky se měla ujistit, zda je zřízení služebností potřebné, neučinila-li tak, není její případný omyl omluvitelný. Stejně tak stěžovatelka, která se spokojila s ujištěním své právní předchůdkyně, že služebnosti mají osobní charakter a s převodem vlastnictví zaniknou, nejednala s přiměřenou mírou opatrnosti, a ani její omyl tedy není omluvitelný.
3. Okresní soud a krajský soud se dále vypořádaly se skutečností, že stěžovatelka služebnosti vypověděla. Dovodily, že právní úprava neumožňuje služebnost jednostranně vypovědět, a proto služebnosti v důsledku výpovědi učiněné stěžovatelkou zaniknout nemohly. Stěžovatelka netvrdila ani to, že by služebnosti zanikly trvalou změnou, pro kterou by služebný pozemek nemohl sloužit panujícím pozemkům v jejím vlastnictví (§ 1299 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), ani se nedomáhala zrušení služebnosti kvůli trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi výhodami a zatížením služebného a panujících pozemků (§ 1299 odst. 2 občanského zákoníku).
4. Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky. Vyložil, že služebnosti jako věcná práva jsou (oproti závazkovým vztahům) charakteristické svojí dlouhodobostí a vyšší mírou stability a právní jistoty s nimi spojenou. Možnosti jednostranně ukončit tyto vztahy jsou omezené. S možností služebnost jednostranně ukončit zákonná úprava nepočítá. Pokud si strany tuto možnost nesjednaly, nelze tudíž takto služebnost ukončit. Dále Nejvyšší soud vyložil, že při výkladu smlouvy o zřízení služebnosti postupoval krajský soud v souladu s judikaturou, zabýval se nejen textem smlouvy, ale i vůlí stran při jejím uzavíraní, a zohlednil i to, jak byly služebnosti zapsány katastrálním úřadem.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces (čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě).
6. Stěžovatelka uvádí, že zatížený pozemek nemůže sloužit pro vedení inženýrských sítí či pro cestu a stezku, a to jednak vzhledem k poloze zatíženého pozemku, jednak proto, že vedení sítí i přístup na pozemek jsou již zajištěny jinak. Zrušení bezpředmětných služebností se stěžovatelka domáhá již 10 let.
7. Podle stěžovatelky je třeba zvolit ústavně konformní výklad a umožnit jí zrušit závazek ze smlouvy (služebnosti) ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem podle § 1999 odst. 1 ve spojení s § 11 občanského zákoníku. V opačném případě bude totiž i nadále nucena platit za služebnosti, které reálně nemůže využít. Navíc je povinna hradit částku, která násobně převyšuje cenu zatíženého pozemku. Individuální okolnosti věci podle ní obecné soudy nedostatečně zohlednily.
8. Stěžovatelka dále namítá, že při výkladu smlouvy měly obecné soudy primárně vycházet z vůle stran. Smlouva o zřízení služebnosti neobsahuje žádné ujednání o přechodu práv a povinností s výjimkou čl. II odst. 3 ("Služebnosti zřízené touto smlouvou postihují vlastníka služebného pozemku jako věcné právo; práva odpovídající služebnostem zřízeným smlouvou jsou spojena s vlastnictvím služebného pozemku a přechází s vlastnictvím služebného pozemku na nabyvatele"). O vůli stran smlouvy o zřízení služebnosti vypovídají ujištění jednatele žalované, že se služebnosti zřizují jako osobní, i následné ujištění stěžovatelky ze strany její právní předchůdkyně o tomtéž. Přesto se obecné soudy těmito tvrzeními nezabývaly a dokazování k nim nevedly.
9. Konečně stěžovatelka uvádí, že její právní předchůdkyně nemohla sama dostatečně posoudit potřebnost služebností, neboť dostatečně neznala konkrétní poměry v území. Není tedy správný závěr obecných soudů, že nemohla být uvedena v omyl.
10. Ústavní soud shledal, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
12. Závěr obecných soudů, že služebnost nelze ukončit výpovědí, pokud se strany na této možnosti nedohodnou, z ústavních mezí nevybočuje. Zákonná úprava výslovně nepočítá s možností služebnost vypovědět a Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, proč není namístě tuto možnost dovodit výkladem, a to vzhledem k povaze služebnosti a zájmu na tom, aby právní vztahy spojené se služebností byly dostatečně stabilní.
13. Zcela přesná není ani argumentace stěžovatelky, že je nucena platit za služebnosti, které ve prospěch svých panujících pozemků nemůže využít, přesto úplata násobně převyšuje cenu zatíženého pozemku. Pokud by došlo k trvalé změně, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku, služebnost by zanikla podle § 1299 odst. 1 občanského zákoníku. Nadto má stěžovatelka možnost domáhat se ze zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu z důvodu trvalé změny vyvolávající hrubý nepoměr ve smyslu § 1299 odst. 2 občanského zákoníku.
Ačkoli se toto ustanovení zmiňuje jen o vlastníkovi služebné věci, judikatura již dovodila, že se ho může analogicky dovolávat i vlastník panující věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 22 Cdo 155/2018). Ani jednoho ustanovení se však stěžovatelka před obecnými soudy nedovolávala. Z ústavního hlediska je postačující, že má stěžovatelka možnost se ze služebnosti vyvázat, pokud by již služebná věc vůbec nemohla sloužit panujícímu pozemku, nebo pokud by další trvání služebnosti zakládalo hrubý nepoměr práv a povinností.
14. Důvodná není ani argumentace stěžovatelky, že obecné soudy nevycházely při výkladu smlouvy o zřízení služebnosti z vůle stran. Kromě poměrně jednoznačného znění smlouvy, které stěžovatelka sama cituje (bod 8 výše), již Nejvyšší soud vyložil, jaké další úvahy a okolnosti týkající se vůle stran byly zohledněny (bod 4 výše). Obecné soudy tedy nezatížily svá rozhodnutí ústavně relevantním pochybením, pokud za rozhodující nepovažovaly ujištění o osobní povaze služebnosti, ani to, že k této otázce nevedly dokazování, jak stěžovatelka namítá.
15. Obecné soudy dále uvedly, že se právní předchůdkyně stěžovatelky měla přesvědčit o potřebnosti služebností, a neměla se spoléhat jen na tehdejší ujištění, jinak nejednala s adekvátní mírou potřebnosti a její omyl není omluvitelný. Ani v této úvaze nespatřuje Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavní relevance. Tato námitka stěžovatelky je již pouhou polemikou s výkladem podústavního práva.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k namítanému porušení základních práv stěžovatelky. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Josef Baxa v. r.
předseda senátu