Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Mariana Khalify, zastoupeného JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2018, č.j. 38 C 280/2014-157, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č.j. 55 Co 152/2018-174, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obecně lze uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků je doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat naplnění příslušných předpokladů. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. usnesení sp. zn. II.
ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015 a řada dalších, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení stěžovatele, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Městský soud v Praze v usnesení ze dne 17. 5. 2018, č.j. 55 Co 152/2018-174, vyjádřil souhlas s rozhodnutím soudu prvního stupně v tom, že nebyly objasněny poměry stěžovatele, zejména v tom smyslu, jakým způsobem čerpal prostředky na svou obživu, provoz auta i správu nemovitostí. Upozornil, že úplné osvobození od soudních poplatků je opatřením výjimečným a je tak pochopitelným požadavkem, aby stěžovatel zcela objasnil svou ekonomickou situaci. Současně konstatoval, že stěžovatel ji však dostatečně neobjasnil ani v rámci svého odvolání. Za této situace usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Jak je patrné z naznačené rekapitulace, obecné soudy se posouzením otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, řádně zabývaly. Přiměřeným způsobem se přitom vyjádřily nejen k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků dle § 138 o.s.ř. přiznat, ale srozumitelně odůvodnily také své konkrétní závěry. Přestože rozhodnutí Městského soudu v Praze je odůvodněno pouze velmi stručně, podstatné pro posouzení ústavní stížnosti je, že důvody pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků jsou zřetelně zřejmé již z rozhodnutí soudu prvního stupně, kde jsou rozvedeny dostatečně podrobně.
Se závěrem, že stěžovatel své poměry uspokojivě neosvědčil, se přitom zjevně zcela ztotožnil také odvolací soud, když relevantní důvody, pro které by měla být jeho žádost posouzena jinak, stěžovatel dle odvolacího soudu neuvedl ani v odvolání. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepředvídatelná, nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Současně má za to, že napadená rozhodnutí nelze označit ani za svévolná či excesivní. Je odpovědností stěžovatele dostatečně věrohodně osvědčit, že jeho majetkové poměry osvobození od soudních poplatků odůvodňují a pakliže stěžovatel významné okolnosti mající vliv na osvobození od soudních poplatků částečně sám vůbec neuvede a částečně nijak nedoloží, nelze obecným soudům vytýkat, že prohlášení o jeho poměrech považují za neúplné a jeho žádosti nevyhoví.
Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu