Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Náhlovského, zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 68/105, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3028/2023-671 (v ústavní stížnosti vlivem přepisu uvedeno "25 Cdo 192/2022") ze dne 30. července 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 192/2022-606 ze dne 13. února 2023 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 17 C 45/2019-545 ze dne 9. června 2022, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Nymburce č. j. 17 C 45/2019-568 ze dne 29. srpna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a I. F., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastnice se domáhala po stěžovateli (žalovaném) náhrady újmy na zdraví i majetku v celkové výši 1 709 252,25 Kč s příslušenstvím, kterou jí stěžovatel měl způsobit tím, že ji srazil 12. března 2016 při jízdě na snowboardu na sjezdovce v rakouském lyžařském středisku. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ("okresní soud") č. j. 17 C 45/2019-387 ze dne 28. ledna 2021, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Praze ("krajský soud") č. j. 25 Co 141/2021-462 ze dne 15. září 2021, bylo rozhodnuto, že žalobou uplatněné nároky jsou co do právního základu zcela opodstatněné s tím, že za vzniklou újmu je výlučně odpovědný žalovaný, rozhodnutí o výši jednotlivých nároků a náhradě nákladů řízení bylo ponecháno na konečném rozsudku. Soudy dospěly k závěru, že ke střetu došlo zaviněným porušením povinnosti stěžovatele plynoucí mu z obecně závazných pravidel chování podle Mezinárodní lyžařské federace FIS, přičemž v příčinné souvislosti s tím stěžovatel způsobil vedlejší účastnici újmu na majetku i na zdraví, za niž je plně odpovědný.
3. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 1 359 189,45 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 350 062,80 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), dále uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 196 280,56 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a uložil povinnost k platbě soudního poplatku (výroky IV a V). Měl za prokázané, že vedlejší účastnici v souvislosti s jednáním stěžovatele vznikla majetková újma (škoda) ve výši celkem 111 289,63 Kč a dále újma nemajetková, na jejíž odčinění vedlejší účastnici přiznal 267 350,82 Kč (bolestné), 930 549 Kč (odškodnění za ztížení společenského uplatnění) a 50 000 Kč (náhradu za duševní útrapy).
4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice krajský soud změnil rozsudek okresního soudu pouze ohledně lhůty k plnění a výše náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že vedlejší účastnice řádně doložila veškeré výdaje, které vynaložila v souvislosti s poškozením zdraví (požadovanou majetkovou újmou), tyto náklady krajský soud považuje za účelně vynaložené. Souhlasil také se způsobem, jakým bylo rozhodnuto o výši bolestného a ztížení společenského uplatnění, kdy okresní soud správně vycházel ze znaleckého posudku soudního znalce, který své závěry řádně odůvodnil a obhájil i při výslechu. Za důvodnou a nikterak přemrštěnou považoval krajský soud rovněž částku, která byla vedlejší účastnici přiznána z titulu další nemajetkové újmy podle § 2958 občanského zákoníku.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. K námitce stěžovatele, že se soudy nezabývaly splněním předpokladů pro moderaci výše náhrady škody, dovolací soud uvedl, že podle jeho ustálené judikatury patří § 2953 občanského zákoníku k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a je tak na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě rozhodl, zda jsou dány okolnosti podřaditelné pod pojem důvodů zvláštního zřetele hodných. Přisvědčil stěžovateli, že soudy mají k moderaci přistoupit i bez návrhu, avšak tato povinnost jim vzniká pouze tehdy, jsou-li pro snížení náhrady škody splněny podmínky, což se v dané věci nestalo. Námitku, že by nahrazení škody mělo mít pro něj likvidační charakter, uplatnil stěžovatel poprvé až v dovolacím řízení, nic takového nevyšlo najevo ani v řízení, ani z obsahu spisu. Důvody pro postup podle § 2953 občanského zákoníku dovolací soud neshledal ani v jednání stěžovatele po škodní události.
6. Stěžovatel tvrdí, že v dovolání i v průběhu řízení opakovaně upozorňoval, že vedlejší účastnice svým chováním na sjezdovce přispěla k nehodě, soudy však tuto otázku opomenuly posoudit. Stěžovatel poukazuje na to, že podle Ústavního soudu má být tato otázka při rozhodování o náhradě škody vždy zkoumána. Dále namítá, že se krajský soud ani Nejvyšší soud nezabývaly otázkou aplikace moderačního práva, přestože k tomu byly splněny podmínky. Stěžovatel (opět s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) argumentuje, že soud je povinen zvážit využití tohoto práva a účastníkům řízení k jeho aplikaci poskytnout prostor k vyjádření. To však soudy neučinily.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly otázkou spoluúčasti vedlejší účastnice na jí vzniklé újmě a nevyužily svého práva přiměřeně snížit náhradu škody, ani stěžovateli neumožnily se k možnému použití moderačního práva vyjádřit.
10. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. března 2012 (N 69/64 SbNU 781) uvedl, že snížení náhrady újmy podle § 2918 občanského zákoníku z důvodu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy a podle § 2953 tohoto zákona z důvodů zvláštního zřetele hodných jsou samostatné, na sobě nezávislé instituty, pro jejichž uplatnění musí být splněny předpoklady příslušného zákonného ustanovení. Jde-li o úpravu spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě, ta je podle citovaného nálezu založena na východisku, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese škodu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Moderační (zmírňovací) právo pak umožňuje soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je její skutečný rozsah tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala, co v konkrétním případě lze po škůdci spravedlivě požadovat. U náhrady (odčinění) nemajetkové újmy se přitom moderace může uplatnit jen velmi omezeně.
11. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je s výše uvedenými východisky v souladu. Nejvyšší soud odmítl námitku spoluúčasti vedlejší účastnice na vzniku škody již proto, že tato otázka byla předtím závazně vyřešena mezitímním rozsudkem. To je zřejmé i z odůvodnění rozsudku krajského soudu, který ke shodné odvolací námitce stěžovatele uvedl, že mezitímním rozsudkem bylo rozhodnuto, že je dán nárok vedlejší účastnice v plném rozsahu, tedy že za vzniklou újmu odpovídá výlučně stěžovatel (krajský soud poukazuje konkrétně na body 28 a 55 mezitímního rozsudku okresního soudu a bod 24 mezitímního rozsudku krajského soudu, které se otázkou případné spoluúčasti vedlejší účastnice na vzniku újmy zabývaly). Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které musí být při rozhodování o základu nároku na náhradu nemajetkové újmy mezitímním rozsudkem vyřešena mimo jiné otázka spoluzpůsobení si újmy poškozeným podle § 2918 občanského zákoníku, a upozorňuje, že stěžovatel nepodal proti pravomocnému mezitímnímu rozsudku krajského soudu dovolání. Ústavně souladným způsobem bylo tedy obecnými soudy odůvodněno, že tato námitka již nemá v řízení, v němž se rozhoduje pouze o rozsahu a výši jednotlivých nároků vedlejší účastnice, místo. Uvedené platí tím spíše pro řízení před Ústavním soudem, v němž jsou ústavní stížností napadena rozhodnutí, jimiž bylo rozhodováno pouze o výši majetkové a nemajetkové újmy vzniklé vedlejší účastnici, za níž v plném rozsahu, jak bylo konstatováno mezitímním rozsudkem, odpovídá stěžovatel.
12. Jde-li o postup podle § 2953 občanského zákoníku, Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že byť není vyloučena moderace ani v případě nemajetkové újmy (která tvoří v nyní posuzované věci naprostou většinu přiznané částky), bude takový postup naprosto výjimečný, a to s ohledem na hodnotově vyšší zájem na ochraně zdraví poškozeného oproti finančním poměrům škůdce, protože zásah do zdraví poškozeného je nesouměřitelně závažnější než zásah do majetku škůdce. V dané věci zjevně soudy důvody pro aplikaci § 2953 občanského zákoníku neshledaly (k tomu, že je na soudu, zda shledá naplnění hypotézy tohoto ustanovení, se dovolací soud v napadeném usnesení dostatečně vypořádal). Není přitom zřejmé, co myslí stěžovatel tím, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k použití moderačního práva. Stěžovatel v odvolání sám namítl, že okresní soud mohl využít moderační právo. Nejde tedy o situaci, kdy soud aplikuje moderační právo, aniž by s tímto svým záměrem předem seznámil účastníky a neumožnil jim se k němu vyjádřit. Právě na takovou situaci dopadají nálezy, na které stěžovatel poukazuje a které se nadto vztahují k aplikaci moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu v souvislosti rozhodováním o náhradě nákladů řízení.
13. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy, vázány již závěry mezitímního rozsudku, podle kterého jsou žalobou uplatněné nároky co do právního základu zcela opodstatněné, vycházely při rozhodování o výši jednotlivých nároků (a náhradě nákladů řízení) z řádně zjištěného skutkového stavu založeného zejména na znaleckých posudcích a lékařských zprávách. Vypořádaly se se všemi námitkami stěžovatele (zejména s námitkou ohledně délky pracovní neschopnosti vedlejší účastnice s ohledem na její účast na golfových turnajích) i jeho důkazními návrhy (týkajícími se kontrol v době pracovní neschopnosti či vypracování revizního znaleckého posudku). Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu