Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. N., právně zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Vysoké nad Jizerou 38, Vysoké nad Jizerou, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 4. srpna 2025 č. j. 2 KZN 220/2025-33, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci o vykonaném dohledu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s právem na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, práva na projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. K tomu mělo dojít tím, že byl stěžovatel zbaven postavení poškozeného v trestním řízení, které vzešlo z jeho trestního oznámení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel usiloval o postavení poškozeného v trestním řízení o podezření ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, v němž byl podezřelým bývalý pronajímatel bytu syna stěžovatele a poškozeným právě stěžovatelův syn. Tato trestní věc byla usnesením policejního orgánu ze dne 22. 1. 2025 č. j. KRPL-86655-11/TČ-2024-180481 odložena se závěrem, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak. Ke shromažďování a zpracování osobních údajů, které bylo v rámci přípravného trestního řízení posuzováno, mělo docházet se souhlasem poškozeného. Stěžovatel následně podal proti tomuto usnesení stížnost, která byla dne 25. 3. 2025 zamítnuta usnesením Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou usnesením č. j. ZN 3195/2024-13 jako podaná osobou neoprávněnou. Naopak okresní státní zastupitelství policejnímu orgánu vytklo, že se stěžovatelem jednali jako s poškozeným, když mu zasílali usnesení o odložení věci a umožnili mu nahlížení do policejního spisu.
3. Proti usnesení okresního státního zastupitelství podal stěžovatel žádost o přezkoumání Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci (dále jen "krajské státní zastupitelství" nebo "KSZ"). V napadeném vyrozumění KSZ vypořádalo stěžovatelův podnět tak, že jej rozdělilo do několika částí a těmi se samostatně zabývalo. Ve vztahu k námitkám vůči postupu Policie ČR v trestních řízeních, kde stěžovatel namítal jejich podjatost a zaujatost, postoupilo KSZ věc jako trestní oznámení vůči policejnímu orgánu příslušnému státnímu zástupci k dalšímu postupu. V části napadající postup dozorového státního zastupitelství v odlišné trestní věci předalo KSZ věc dohledovému orgánu k dalšímu řízení pod odlišnou spisovou značkou. V třetí, klíčové části pak KSZ vyhodnotilo části podání stěžovatele jako podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve vztahu k předcházejícímu řízení popsanému v bodě 2 výše. V rámci výkonu dohledové pravomoci KSZ potvrdilo závěry okresního státního zastupitelství i policejního orgánu. Vzhledem k tomu, že trestní řízení bylo vedeno pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji a že s osobními údaji stěžovatele podezřelý nenakládal (a ani to stěžovatel netvrdí), nemůže tak být (potenciálně) poškozeným této trestné činnosti. Stěžovateli dal zapravdu pouze v námitce směřující proti nejednotnému uvádění identifikačních údajů podezřelého, kde KSZ vyzvalo okresní státní zastupitelství k opravě podle § 131 trestního řádu ve spojení s § 138 trestního řádu. Stejně tak se KSZ ztotožnilo se závěrem o nesprávnosti postupu v tom, že bylo se stěžovatelem jednáno jako s poškozeným, i když mu toto postavení nesvědčí.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl postavení poškozeného zbaven neprávem, což způsobilo porušení jeho základních práv. Postavení poškozeného je zásadní institut pro efektivní participaci v trestním řízení a prostředek, jímž se osoby mohou domáhat svých právních nároků. Zbavení osoby tohoto postavení pak nenarušuje pouze jeho práva, ale také trestní řízení jako takové a znemožňuje dosažení jeho účelu. Stěžovatel dále ve stížnosti brojí proti postupu policejního orgánu, který dle něj soustavně postupuje ve věci tendenčně ve prospěch podezřelého a kryje jeho trestnou činnost. Dle dalšího vývoje ve věci pak lze podle stěžovatele říci totéž o obou státních zastupitelstvích, neboť navzájem pouze maskují nesprávný postup v řízení. To se zejména projevilo v postupu při odstraňování nesrovnalostí v označování podezřelého, kde bylo nakonec užito opravného usnesení, proti němuž se však stěžovatel nemohl bránit, protože mu již bylo postavení poškozeného odebráno.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Obdobně Ústavní soud zásadně nezasahuje do činnosti orgánů činných v trestním řízení, tím spíše ve fázi přípravného řízení. Kasační zásah Ústavního soudu je v takových situacích odůvodněn až tehdy, jsou-li přítomny skutečnosti tak mimořádného významu, že způsobí porušení základních práv. To se však v případě stěžovatele nestalo.
7. Ve stěžovatelem označené trestní věci byly prováděny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Poškozeným takového trestného činu může být pouze subjekt, který je nositelem těchto osobních údajů, tedy osoba, o jejíž údaje jde. To však stěžovatel není (a ani to netvrdí). Proto dospěl policejní orgán i obě státní zastupitelství k závěru o tom, že stěžovateli nesvědčí postavení poškozeného v trestním řízení, a tomuto závěru nelze z ústavního hlediska ničeho vytknout. Má-li stěžovatel za to, že je poškozeným v rámci jiného trestného činu (byť spáchaného stejným skutkem), může opakovaně podat trestní oznámení nebo se bránit proti postupu v řízení stran kvalifikace skutku. To však stěžovatel dosud nenamítal a nenamítá.
8. Podstatná část stížnosti stěžovatele pak směřuje proti obecnému postupu policejního orgánu i státních zastupitelství ve věci, zejména co se týče jejich podjatosti ve prospěch podezřelého. V tomto směru krajské státní zastupitelství postoupilo část podání k dalšímu řízení, tedy není namístě se věcí zabývat, když v ní v budoucnu může být dále rozhodováno. Nadto je nezbytné upozornit na to, že ústavní stížnost neslouží ani nemůže sloužit jako tzv. actio popularis, tedy stížnost ve veřejném zájmu nebo ve prospěch jiného. Stěžovateli postavení poškozeného v řízení nesvědčí, proto se ani nemůže dovolávat pochybení v něm učiněných. Toto právo přísluší toliko účastníkům řízení a obecně osobám, kterým jej zákon přiznává. Závěrem Ústavní soud dodává, že správně postupovalo KSZ i tehdy, když přikázalo odstranit písařskou chybu v označení podezřelého.
9. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu