Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Evy Kabešové, zastoupené Mgr. Pavlem Šnajdrem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 149/2022-292 ze dne 2. 10. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 117/2024-418 ze dne 9. 7. 2024 za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na náhradu škody a nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou exekučního řízení a nesprávným úředním postupem v jeho průběhu. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ale Městský soud v Praze jej potvrdil. Proti rozsudku městského soudu stěžovatelka nepodala dovolání. Tvrdí totiž, že na ústním jednání nebyla řádně poučena, ačkoli uznává, že písemné vyhotovení rozsudku již poučení obsahuje. Stěžovatelka však podala proti rozsudku městského soudu žalobu pro zmatečnost, o které dosud nebylo rozhodnuto.
2. Stěžovatelka podala proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu ústavní stížnost pro porušení čl. 10, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky se soudy řádně nevypořádaly s její argumentací a předloženými důkazy. Jednání v prvním stupni proběhlo v její nepřítomnosti, ačkoli požádala o odročení. Stěžovatelka dále namítá, že ve věci rozhodl podjatý soudce. Brojí také proti exekučnímu řízení, které mělo být zdrojem průtahů. Stěžovatelka současně namítá, že se soud přípisem odmítl zabývat jejími žádostmi o ustanovení advokáta, ačkoli jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a označuje tento postup za trvající nezákonný zásah do svých ústavně zaručených práv.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a ve zbytku zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci teprve, není-li k jeho nápravě příslušný žádný jiný orgán. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto do jejich činnosti zpravidla zasahuje jen tehdy, když náprava tvrzené protiústavnosti v rámci obecného soudnictví již není možná. Stěžovatelka přitom netvrdí přesah vlastních zájmů ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze bylo přípustné dovolání. Tvrzení stěžovatelky, že o možnosti podat dovolání nebyla při ústním jednání řádně poučena, není relevantní, jelikož jak sama uvádí, písemné vyhotovení rozsudku poučení obsahuje. Proti témuž rozsudku byla také přípustná žaloba pro zmatečnost, kde mohla stěžovatelka namítat, že ve věci rozhodl vyloučený soudce a že jednání v prvním stupni proběhlo v její nepřítomnosti [§ 229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o. s. ř.]. Žalobu pro zmatečnost sice stěžovatelka podala, dosud o ní však nebylo rozhodnuto.
6. Podle § 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. platí, že proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce, není dovolání přípustné. V řízení před soudem prvního stupně byl stěžovatelce na její žádost opakovaně ustanoven zástupce z řad advokátů, přičemž opakovaně došlo k jeho zproštění z důvodu narušení důvěry. Usnesením č. j. 10 C 149/2022-144 ze dne 2. 11. 2022 obvodní soud rozhodl, že jí nebude ustanoven další zástupce, jelikož narušení důvěry zavinila stěžovatelka.
Městský soud rozhodnutí potvrdil usnesením č. j. 55 Co 410/2022-167 ze dne 27. 1. 2023. Poté, co stěžovatelka opětovně žádala o ustanovení zástupce, bylo řízení zastaveno pro překážku věci rozsouzené, jelikož žádost neobsahovala nové, dříve neuplatněné skutečnosti. Po podání žádosti o ustanovení zástupce v rámci odvolacího řízení soud prvního stupně stěžovatelce přípisem ze dne 12. 2. 2024 sdělil, že její podání za použití § 6 o. s. ř. posoudil jako nepřípustný úkon podle § 41a odst. 3 o. s. ř., a nebude k němu proto vůbec přihlížet; žádost totiž neobsahuje nové skutečnosti.
Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že k dalšímu návrhu již nepřihlížel.
7. Stěžovatelka se dovolává závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 1866/20 ze dne 1. 9. 2020, že nevyhovění žádosti účastníka o ustanovení zástupce je třeba vždy řádně odůvodnit. Její námitka je však zjevně neopodstatněná. Závěry obecných soudů s ohledem na obsah spisu nezavdávají pochybnosti o ústavnosti jejich postupu. Ústavní soud se proto podrobněji nemusel zabývat otázkou, zda nepřihlížení k návrhu podle § 41 odst. 3 o. s. ř. může představovat samostatný zásah, nebo zda se stává vadou konečného rozhodnutí. Z nosných závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 1866/20 neplyne, že vůči žádostem stěžovatelky nelze uplatnit § 41a odst. 3 o. s. ř., neboť stěžovatelka ani netvrdí, že by ve své žádosti o ustanovení zástupce uplatňovala nové skutečnosti. Městský soud přitom svůj procesní postup řádně odůvodnil v bodě 14 napadeného rozsudku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1.2010).
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zčásti nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu