I.ÚS 2832/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové a soudců Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Jany Ridlové, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. července 2025 č. j. 1 Afs 190/2024-37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Základem posuzovaného případu je otázka zdanění příjmu stěžovatelky z prodeje obchodního závodu.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka nabyla jako dědictví ze závěti po otci podíl na obchodním závodu ve výši 55 %, přičemž zbylý 45% podíl nabyla její sestra. Obchodní závod následně sestry prodaly za sjednanou cenu 377 762 483 Kč dne 16. dubna 2018, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Bruntále ve věci pozůstalosti. Před správními orgány stěžovatelka tvrdila, že dílčí základ daně z příjmu z úplatného převodu nemovité věci podle § 10 zákona o daních z příjmů je 0 Kč. Správce daně se s tímto tvrzením neztotožnil a dne 1. října 2021 vydal dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob. Proti následnému rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení stěžovatelka brojila správní žalobou, kterou však Krajský soud v Ostravě zamítl. Nejvyšší správní soud následně nyní napadeným rozsudkem zamítl také její kasační stížnost.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím porušil její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozporuje přitom závěr Nejvyššího správního soudu, že při aplikaci § 10 odst. 5 věty první zákona o daních z příjmů na případ stěžovatelky má být jako tzv. nabývací hodnota obchodního závodu určena cena obchodního závodu ke dni smrti zůstavitele, která vychází podle § 24 odst. 1 zákona o oceňování majetku z obsahu znaleckého posudku, nikoliv nabývací hodnota skutečné prodejní ceny obchodního závodu ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o oceňování majetku, za kterou stěžovatelka obchodní závod skutečně prodala, a to první den, kdy se závodem mohla nakládat.
Takový výklad stěžovatelka postupně označuje za formalistický, disproporční, absurdní, svévolný, nerespektující smysl právní úpravy ani specifické okolnosti případu a konečně za výklad uměle vytvářející daňový příjem státu, aniž by existovala související úprava zdanění dědictví. Podle stěžovatelky má mít znalecké oceňování obchodního závodu význam pouze v případě, že existují pochybností o skutečné hodnotě obchodního závodu. Skutečné hodnotě obchodního závodu totiž údajně mnohem více odpovídá sjednaná cena než cena odhadní.
Stěžovatelka tvrdí, že pokud pro daňové povinnosti kupujícího závodu je za současného stavu rozhodná kupní cena, není důvodu, aby správní orgány a správní soudy na druhou stranu totožné transakce nahlížely odlišně, kupní cenu nezohlednily a stěžovatelce určily vyšší daňovou povinnost, to vše navíc při vědomí, že stěžovatelka s obchodním závodem nikdy sama nenakládala.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V řízení před správními soudy šlo především o určení výše výdajů vynaložených na dosažení příjmu z úplatného převodu nemovité věci (podílu k obchodnímu závodu). Jelikož stěžovatelka podíl k závodu zdědila, uplatní se na ni ustanovení § 10 odst. 5 věty první zákona o daních z příjmů, podle něhož je v případě bezúplatného nabytí výdajem cena určená podle zvláštního právního předpisu o oceňování majetku ke dni nabytí. Otázku výkladu jmenovaného ustanovení, jakož i § 24 zákona o oceňování majetku, však stěžovatelka učinila spornou.
6. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud na úvod poznamenává, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí.
7. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které již správní soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly. Nejvyšší správní soud totiž logicky a podrobně odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatelky důvodná. Konstatoval, že ve věci se nepoužije § 239a daňového řádu, neboť nejde o přechod daňových povinností zůstavitele na dědice, nýbrž o určení výše daňově uznatelného výdaje dědice k příjmu, ke kterému došlo prodejem zděděného obchodního závodu (bod 22).
Dále Nejvyšší správní soud vysvětlil (bod 31), že pro účely stanovení daňově uznatelného výdaje ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů je rozhodující ocenění obchodního závodu ke dni nabytí, nikoli ke dni prodeje. Ačkoliv tedy majetek nabytý děděním nepodléhá daňové povinnosti, v projednávané věci se stěžovatelka rozhodla nabytý majetek prodat, což je právní skutečnost, se kterou již zákonodárce pojí daňovou povinnost a osvobození příjmů z prodeje obchodního závodu až na výjimky neumožňuje (bod 34).
Stejně jako v usnesení ze dne 4. února 2026 sp. zn. IV. ÚS 241/26 , které je zástupci stěžovatelky známé, Ústavní soud v závěrech správních soudů neshledal žádné ústavněprávní pochybení, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah. Aplikace zákonných norem ze strany správních soudů nepředstavuje svévoli a nepřípustný formalismus, jak tvrdila stěžovatelka.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm.
a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu