Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti nezletilého P. Š., zastoupeného zástupcem M. Š., právně zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Praha 6, Západní 31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2022 č. j. 58 Co 293/2022-150, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného ve věci exekuce pro vyklizení bytu, neboť tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že soudní exekutor Mgr. JUDr. Jiří Prošek, Exekutorský úřad Plzeň-Město, usnesením ze dne 28. 7. 2022 č. j. 134 EX 00881/22-133 odmítl návrh povinného (otce stěžovatele) na zastavení exekuce ze dne 3. 7. 2022, ve spojení s jeho doplněním ze dne 26. 7. 2022 (výrok I.), a dále odmítl jeho podání ze dne 28. 6. 2022, označené jako oznámení vedlejšího účastníka o vstupu do řízení (výrok II.).
Odvolání stěžovatele proti výroku II. tohoto usnesení Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl. Městský soud v Praze stejně jako soudní exekutor s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatovaly, že vstup vedlejšího účastníka do řízení podle § 93 o. s. ř. je možný jen ve sporném či nesporném řízení, nikoli v řízení exekučním. S ohledem na uvedené odvolací soud posoudil odvolání stěžovatele podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto závěrem odvolacího soudu a soudního exekutora nesouhlasí. Tvrdí, že hlavním hlediskem vstupu vedlejšího účastníka do řízení je prokazatelný právní zájem na výsledku řízení. V daném případě má stěžovatel - jako syn povinného, proti němuž je vedeno exekuční řízení o vyklizení nemovitosti, kterou s ním společně užívá, nepochybně na výsledku sporu zájem. Podle stěžovatele přitom není podstatné, zda se do řízení připojí v jeho sporné části u civilního soudu, nebo při výkonu rozhodnutí. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěrem soudu, kdy se domáhá jeho přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se řádně zabýval posouzením konkrétních okolností případu. Srozumitelně a logicky odůvodnil svůj závěr, že v řízení o výkonu rozhodnutí je použití ustanovení § 93 o. s. ř. o vedlejším účastenství pojmově vyloučeno a posoudil tak odvolání stěžovatele jako odvolání podané osobou, která k tomu není oprávněna. Odvolací soud opřel své závěry o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se vedlejšího účastenství pro exekuční řízení. Ústavní soud neshledává důvody, pro které by tyto závěry přehodnocoval. Nadto připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že Nejvyššímu soudu přísluší, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad podústavního práva.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Odvolací soud své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil, které předpisy aplikoval a o jakou judikaturu se opřel. Skutečnost, že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu