Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem Liberec, 1. máje 97, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, čj. 2 Afs 20/2010 - 90, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 1. 2010, čj. 59 Ca 88/2009 - 43, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2008, čj. 7184/08-1100-500331, rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 18. 12. 2008, čj. 242157/08/192911506133 a čj. 242161/08/192911506133, a rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 28. 11. 2008, čj. 235661/08/192911/6483 a čj. 236097/08/192911/6483, spojené s návrhem na zrušení čl. VI. bodu 5. zákona č. 230/2006 Sb., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Po prostudování ústavní stížnosti a s připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel pouze opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu správních orgánů a soudů při výkladu a aplikaci § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Stěžovatel, stejně jako v řízení o kasační stížnosti, prosazuje názor, že úrok měl být stanoven podle uvedeného ustanovení zákona o správě daní a poplatků ve znění zákona č. 270/2007 Sb., účinného od 1. 11. 2007, tedy ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o čtrnáct procentních bodů.
K této polemice stěžovatele se však již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud. V odůvodnění svého rozsudku se pečlivě zabýval posouzením otázky stanovení úroku z daňového přeplatku ve výši 140% diskontní úrokové sazby ČNB v souladu s ustanovením § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že pro posouzení této otázky je rozhodné především přechodné ustanovení čl. VI. bodu 5. zákona č. 230/2006 Sb., podle kterého se "úprava obsažená v § 64 odst. 6...
použije pro přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane po účinnosti tohoto zákona." Podle čl. XXI. zákona č. 230/2006 Sb., nabývá článek VI. účinnosti dne 1. 1. 2007. Nejvyšší správní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že v posuzované věci nastala splatnost daně z příjmu fyzických osob za rok 1997 před koncem roku 2006, nelze s ohledem na jednoznačné vyznění předmětného ustanovení dospět k jinému závěru, než že výši úroku z přeplatku bylo nutno stanovit podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31.
12. 2006.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavně konformním způsobem reaguje i na ostatní námitky stěžovatele, které zopakoval v ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud na jeho odůvodnění v dalším odkazuje.
Ústavní stížnost je tedy pouze pokračováním polemiky stěžovatele s rozhodnutími správních orgánů a soudů. Stěžovatel tak požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil výklad a aplikaci předmětných zákonných ustanovení na jeho věc. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Při přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že správní soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu