Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Chmelové, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016 č. j. 29 Cdo 3043/2014-358, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2013 č. j. 13 Cmo 144/2008-292 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013 č. j. 29 Cdo 4245/2011-267, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřího Sehnala, advokáta, sídlem Politických vězňů 27, správce konkursní podstaty úpadkyně KTP Quantum, a. s., jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") proti vedlejšímu účastníkovi domáhala vyloučení 114 kusů akcií společnosti ČEZ Praha, a. s., v ceně 8 453,10 Kč ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně KTP Quantum, a. s. Shodně jako v ústavní stížnosti tvrdila, že je vlastnicí těchto akcií a vedlejší účastník neměl žádný důvod je zahrnout do konkursní podstaty. Tato svá tvrzení podpořila odkazem na způsob nabývání akcií, obsah smlouvy uzavřené s úpadkyní, způsob evidence nakoupených cenných papírů apod. Do řízení na stranu žalobkyně (stěžovatelky) vstoupil jako vedlejší účastník Garanční fond obchodníků s cennými papíry, sídlem Politických vězňů 912, Praha 1 (dále jen "garanční fond").
3. Rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 12. 2007 č. j. 42 Cm 85/2005-71 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Stěžovatelce a garančnímu fondu byla dále uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 8 002,75 Kč. Krajský soud v odůvodnění zejména poukázal na ustanovení § 58 odst. 7 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o cenných papírech"), podle nějž platilo, že majitelem zaknihovaného cenného papíru je osoba, na jejímž účtu je cenný papír evidován, není-li prokázán opak. Vzhledem k tomu, že akcie nebyly evidovány na účtu stěžovatelky, bylo na ní prokázat své vlastnictví. Současně dovodil, že opak není prokázán porušováním povinností úpadkyně uložené jí v ustanovení § 47 a násl. zákona o cenných papírech.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm zopakovala argumentaci obsaženou v žalobě a dále uvedla, že sporné akcie jsou zákaznickým majetkem ve smyslu § 81b zákona o cenných papírech, což podpořila i argumentací o způsobu vnitřní evidence u úpadkyně a obsahem uzavřené komisionářské smlouvy. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 9. 2008 č. j. 13 Cmo 144/2018-118 byl rozsudek krajského soudu změněn a žalobě stěžovatelky vyhověno. Tento rozsudek však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 č. j. 29 Cdo 5196/2008-174.
5. Vrchní soud následným rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 č. j. 13 Cmo 144/2008-213 žalobě stěžovatelky opět vyhověl, avšak i tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. 29 Cdo 4245/2011-267. Nejvyšší soud v odůvodnění zdůraznil, že zákaznickým majetkem jsou veškeré finanční prostředky a veškeré investiční instrumenty svěřené obchodníkovi s cennými papíry na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby ve smyslu § 8 zákona o cenných papírech a rovněž všechny peněžní prostředky a finanční instrumenty nabyté použitím těchto prostředků a instrumentů v rámci poskytnuté investiční služby. Dále odkázal na závěry obsažené v předcházejícím rozsudku, kterým byl zrušen první rozsudek vrchního soudu, že koupil-li obchodník s cennými papíry akcie za prostředky svěřené mu zákazníkem svým jménem a na svůj účet, nenabývá zákazník vlastnictví k akciím. V takovém případě ani nejsou součástí zákaznického majetku. Nejvyšší soud se dále vyjádřil k interpretaci čl. 3. 3 komisionářské smlouvy. Uvedl, že slovní spojení "vlastním jménem a na vlastní účet" bylo i v nyní posuzované věci použito ve významu, jaký je mu běžně přikládán obchodní praxí. Systematickým, gramatickým a rovněž logickým výkladem dospěl k závěru, že obchody nabývala úpadkyně cenné papíry do svého vlastnictví a stěžovatelce z takového obchodování vzniklo pouze právo na finanční vyrovnání, tedy vyúčtování výnosu nebo ztráty. Sporné akcie proto nepovažoval za součást zákaznického majetku.
6. Po zrušení druhého rozsudku rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 24. 10. 2013 č. j. 13 Cmo 144/2008-292 tak, že rozsudek krajského soudu se potvrzuje. Změněn byl pouze nákladový výrok tak, že vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu, rovněž se vypořádal s dalšími důkazními návrhy garančního fondu.
7. Stěžovatelka napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. 29 Cdo 3043/2014-358 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že závěry vrchního soudu odpovídají právnímu názoru uvedenému v předchozích rozsudcích, kterými byly zrušeny dřívější rozsudky vrchního soudu.
8. Stěžovatelka v rámci rekapitulace řízení před obecnými soudy popisuje obsah svého vztahu s úpadkyní. Uvádí, že podle komisionářské smlouvy ze dne 14. 12. 2001 učinila u úpadkyně jako obchodníka s cennými papíry vklad ve výši 30 000 Kč. Za tuto částku měly být nakoupeny akcie a připsány na tzv. subportfoliový účet zákazníka. Dne 29. 1. 2002 jí mělo být připsáno celkem 114 kusů akcií ČEZ, a. s., které byly rovněž tentýž den připsány na zákaznický účet úpadkyně vedený u Střediska cenných papírů.
9. K tvrzenému porušení práva vlastnit majetek stěžovatelka uvádí, že v nyní posuzované věci neměl závěr obecných soudů o vlastníkovi předmětných akcií oporu v provedeném dokazování. Zdůrazňuje zejména, že judikatura vždy chápala majetek soustředěný u obchodníka s cennými papíry od jeho zákazníků na základě komisionářských smluv jako majetek zákazníků a nikoliv jako majetek obchodníka s cennými papíry. Tento závěr měl navíc vyslovit i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 41/06 .
10. Další část ústavní stížnosti se soustředí na argumentaci podporující tvrzení stěžovatelky o zásahu do práva na soudní ochranu. Poslednímu rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká, že ponechal zcela stranou výtku obsaženou v dovolání o povinnosti vrchního soudu aplikovat právní závěry Nejvyššího soudu z dřívějších rozhodnutí na zjištěný skutkový stav. Vrchní soud namísto toho pouze odkázal na vázanost právním názorem. V opakovaném odvolacím řízení však podle stěžovatelky měl vrchní soud posoudit, zda skutkové okolnosti v nyní posuzované věci odůvodňují závěr, že úpadkyně za prostředky svých zákazníků pořizovala sporné akcie na účet zákazníků, nebo zda je pořizovala na svůj účet.
To měl provést na základě řádného dokazování a nikoliv pouze odkazem na právní názor Nejvyššího soudu o intepretaci čl. 3. 3 komisionářské smlouvy. Těmito otázkami se podle stěžovatelky nemohl Nejvyšší soud zabývat, a to již ze samotné podstaty dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Stěžovatelka je přesvědčena, že kdyby vrchní soud postupoval tímto způsobem, musel by dojít k závěru, že úpadkyně nepořizovala akcie pro sebe, nýbrž pro zákazníky. V ústavní stížnosti je dále uvedené, že z provedeného dokazování má vyplývat nabývání vlastnictví ke sporným akciím přímo stěžovatelkou.
Na podporu tohoto svého tvrzení odkazuje na úmysl úpadkyně a jejího jednání v podobě zřizování tzv. zákaznických účtů u Střediska cenných papírů, z nichž má vyplývat, že úpadkyně neměla v úmyslu nabývat cenné papíry za prostředky zákazníků na svůj účet. To má vyplývat i z Nařízení výkonného ředitele úpadkyně č. 12/2001. Uvedené závěry mají rovněž vyplývat ze způsobu evidence, kdy úpadkyně rozepisovala cenné papíry na tzv. subportfoliové účty zákazníků. Kdyby úpadkyně chtěla cenné papíry nabývat ve svůj prospěch, neexistovalo by podle stěžovatelky racionální vysvětlení, proč by cenné papíry ve vnitřní evidenci rozepisoval na účty jednotlivých zákazníků a neevidoval bych u nich pouze finanční prostředky.
Skutečná vůle úpadkyně navíc měla být prokázána vyjádřením osob jednajících jménem úpadkyně a rovněž v obchodním manuálu úpadkyně ze dne 22. 7. 1996, z nějž vyplývá, že akcie zůstávají majetkem zákazníka. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále odkazuje na závěry společnosti PricewaterhouseCoopers ze dne 17. 7. 2003 pro potřeby Policie České republiky, že z ekonomického pohledu patřil prakticky celý majetek úpadkyně jejím zákazníkům. Rovněž zdůrazňuje, že vedlejší účastník zahrnul cenné papíry do konkursní podstaty až po třech letech od prohlášení konkursu na majetek úpadkyně.
Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti poukazuje na znění § 47b odst. 1 písm. c) zákona o cenných papírech, podle nějž byl obchodník s cennými papíry povinen nevyužívat finanční prostředky a investiční instrumenty zákazníků k obchodům na svůj účet, ledaže s tím zákazník vyslovil písemný souhlas. Podle jejího názoru bylo třeba takový souhlas udělit pro každý jednotlivý obchod a nikoliv obecně. V této souvislosti upozornila na povinnost obchodníka s cennými papíry archivovat veškeré pokyny zákazníků.
11. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky a vedlejšího účastníka k vyjádření k ústavní stížnosti. Obecné soudy v rámci vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud navíc stručně uvedl, že právní posouzení v nyní posuzované věci odpovídá závěrům, které přijal i v jiných věcech týkajících se stejné úpadkyně. Tato vyjádření Ústavní soud nedoručoval stěžovatelce k případné replice, neboť by s ohledem na jejich obsah nemohla přinést nic nového. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků, vyžádaným spisem a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
15. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o vlastnictví akcií zahrnutých do konkursní podstaty úpadkyně, opírající se o hodnocení důkazů provedených v řízení před obecnými soudy a právní úpravu obsaženou především v zákoně o cenných papírech. V souvislosti s nesprávným hodnocením skutkového stavu mělo dojít i k zásahu do jejího práva vlastnit majetek.
16. Podle § 58 odst. 7 zákona o cenných papírech platilo, že majitelem zaknihovaného cenného papíru je osoba, na jejímž účtu je cenný papír evidován, není-li prokázán opak. Z § 81b odst. 1 zákona o cenných papírech dále vyplývalo, že zákaznickým majetkem se pro účely tohoto zákona rozumí peněžní prostředky a investiční instrumenty svěřené oprávněné osobě za účelem poskytnutí investiční služby a peněžní prostředky nebo investiční instrumenty získané za tyto hodnoty pro zákazníka a že zákaznický majetek není součástí majetku obchodníka s cennými papíry.
V této souvislosti je třeba rovněž doplnit ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ze všech citovaných ustanovení je zřejmé, že určení majitele akcií a dovození obsahu právního poměru mezi stěžovatelkou a úpadkyní jako obchodníkem s cennými papíry je otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci.
Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Byť stěžovatelka podstatnou část argumentace opírá o tvrzené porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je její argumentace pouhou polemikou s dokazováním, zejména hodnocením důkazů, což k naplnění důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje.
17. Z citovaného ustanovení § 58 odst. 7 zákona o cenných papírech vyplývala vyvratitelná právní domněnka, že majitelem cenného papíru je osoba, na jejímž účtu je cenný papír evidován. Obecné soudy se správně soustředily právě na tuto otázku, kdy shodně dospěly k závěru, který ani stěžovatelka nepopírá, že i v nyní posuzované věci byly akcie u Střediska cenných papírů registrovány ve prospěch úpadkyně, byť z vnitřní evidence úpadkyně mělo být zřejmé zřízení subportfoliového účtu. Je tedy nutno učinit závěr, že právní domněnka svědčila ve prospěch vlastnictví úpadkyně a stěžovatelka nesla břemeno dokázat opak.
V této souvislosti bylo možné uvažovat o zákonném pravidle zakotveném v § 81b odst. 1 zákona o cenných papírech, že zákaznický majetek není součástí majetku obchodníka s cennými papíry. V nyní posuzované věci jde konkrétně o peněžní prostředky nebo investiční instrumenty získané pro zákazníka z prostředků zákazníkem svěřených. Z toho důvodu bylo i povinností soudů přihlédnout k samotnému obsahu právního poměru mezi úpadkyní a stěžovatelkou. Jak dovodily obecné soudy a jak rovněž vyplývá z vyžádaného spisu, byla podstata tohoto poměru vyjádřena zejména v čl.
3. 3 komisionářské smlouvy, v němž je uvedeno, že komisionář je oprávněn i povinen obchodovat s cennými papíry vlastním jménem a na vlastní účet s využitím prostředků a cenných papírů komitenta. S těmito prostředky byl povinen nakládat s péčí řádného hospodáře, přičemž výnosy a ztráty z takového obchodování měly jít ve prospěch nebo k tíži komitenta. Z čl. 3. 4 komisionářské smlouvy dále vyplývá, že komitent v souladu s § 47b odst. 1 písm. c) zákona o cenných papírech souhlasí, aby komisionář v jednotlivých případech využil svěřené finanční prostředky a cenné papíry.
Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu interpretace právních jednání (v nyní posuzované věci s ohledem na okamžik uzavření komisionářské smlouvy právních úkonů) v soukromoprávních poměrech, nicméně je oprávněn v ústavní rovině posoudit, zda při tomto hodnocení nedošlo ke svévoli. Zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že obecné soudy se interpretací právního úkonu řádně zabývaly a vedle výkladu gramatického se soustředily rovněž na výklad systematický a logický. Ústavní soud se rovněž domnívá, že z obsahu posuzované komisionářské smlouvy je zjevný úmysl nabývání vlastnictví akcií přímo úpadkyní, což je potvrzeno jednak ujednáním o výnosech a ztrátách, jednak v čl.
3 odst. 4 explicitním udělením souhlasu k takovému postupu úpadkyni jako obchodníkovi s cennými papíry. Je proto třeba přisvědčit závěru obecných soudů, že stěžovatelce se nepodařilo vyvrátit zákonnou domněnku. Na tomto závěru nic nezmění ani tvrzení stěžovatelky, že vrchní soud neaplikoval závěry Nejvyššího soudu na okolnosti nyní posuzované věci. Z odůvodnění napadeného rozsudku je naopak zřejmé, že Nejvyšší soud se soustředil pouze na komisionářskou smlouvu v nyní posuzované věci a v tomto rozsahu zavázal vrchní soud svým právním názorem.
V následujícím ústavní stížností napadeném rozsudku vrchní soud zcela zjevně dodal, že skutkový stav byl vylíčen dostatečně a úplně, proto nelze pochybovat, že i závěry vrchního soudu, v nichž byl sice vázán názorem Nejvyššího soudu, se vztahovaly výlučně k nyní posuzované komisionářské smlouvě.
18. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího ani vrchního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu