Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Gűttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky DVO, spol. s r.o., se sídlem T. G. Masaryka 75, 507 52 Ostroměř, zastoupené JUDr. Jaroslavem Buriánkem, advokátem se sídlem Ovčí Hájek 2159, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2010, č. j. 2 Afs 37/2010-70, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. ÚS 32/95
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Z pohledu ústavněprávního - dle názoru Ústavního soudu - argumentace Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové obstojí. Interpretace relevantního právního rámce, kterou správní soudy přijaly, není v rozporu s obsahem právní praxí i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, ani není výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován Se zřetelem na obsah logicky přesvědčivě vybudovaného a pregnantního odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, v němž jsou dostatečně artikulovány argumenty vážící se k námitkám obsaženým i v ústavní stížnosti, věnoval Nejvyšší správní soud souzené věci náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně a obšírně zdůvodnil.
V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku Krajského osudu v Hradci Králové za důvodné. Vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem a rozhodnout jinak ani nemohl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v potřebném rozsahu; z jeho rozhodnutí je jednoznačně patrno, že se všemi body uplatněnými v kasační stížnosti zabýval dostatečně.
Ústavní soud proto uzavírá tak, že rozhodnutí obou správních soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Oba správní soudy se námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti podrobně zabývaly a vypořádaly je; kasační soud důrazně a logicky správně - s poukazem na neunesení důkazního břemene (ve srovnání s břemenem tvrzení) - poukázal na nedůvodnost kasační stížnosti. Do závěrů správních soudů Ústavnímu soudu zasahovat nepřísluší, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces shledat nelze. Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv napadeným rozhodnutím zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatelka v ústavní stížnosti konečně uvedla, že ji podává v domnění, že byla porušena její základní práva aniž by uvedla, která to jsou; velmi obecně konstatovala, že v rozhodnutí správních orgánů a soudů spatřuje porušení Listiny základních práv a svobod, konkrétně v tom, že v přímém rozporu se zněním zákona o dani z příjmu a obchodním zákoníkem nebyly ceny mezi spřízněnými (propojenými) osobami stěžovatele a dodavatele upraveny do výše cen obvyklých, ale tento rozdíl byl naopak velmi navýšen. Stěžovatelka navrhla, aby byl citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušen.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu