Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Rašky, zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci dne 21. června 2023 č. j. 70 Co 46/2023-168, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a Michala Rašky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník jako žalobce se podanou žalobou domáhal uložení stěžovateli jako žalovanému platit na výživu vedlejšího účastníka jako žalobce částku 5 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2021. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 11. 2022 č. j. 20 C 175/2022-106 uložil stěžovateli povinnost platit vedlejšímu účastníkovi výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2021 nadále vždy k prvnímu dni v měsíci (výrok I.), zamítl žalobu, aby stěžovateli byla uložena povinnost platit vedlejšímu účastníkovi na výživném další částku 1 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2021 nadále (výrok II.), uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na dlužném výživném za dobu od 1. 9. 2021 do 30. 11. 2022 částku 60 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek (výrok III.) a konečně stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 58 184,20 Kč (výrok IV.). Okresní soud dovodil, že vedlejší účastník úspěšně absolvoval první ročník na Střední škole gastronomie a služeb v Přerově a od 1. 9. 2022 pokračuje ve studiu ve druhém ročníku. Tímto studiem si vedlejší účastník nadále zvyšuje svoji kvalifikaci, když z provedeného dokazování vyplynulo, že žáci tohoto oboru získají střední vzdělání s maturitní zkouškou a odborné znalosti a dovednosti v různých ekonomických oblastech. Studium vedlejšího účastníka tak lze považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání a tedy překážku pro nabytí schopnosti sám se živit. Vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi se nástupem na toto studium obnovila a také nadále trvá. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by měl vedlejší účastník jiný stálý zdroj příjmů, okresní soud uzavřel, že je finančně odkázán na pomoc rodičů.
3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a III. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na výživném za dobu od 1. 9. 2021 do 22. 5. 2023 celkem částku 82 839 Kč při výživném ve výši 4 000 Kč měsíčně, a to ve splátkách tak, že částku 25 000 Kč zaplatí do 31. 10. 2023, částku 25 000 Kč do 31. 3. 2024 a částku 32 839 Kč do 31.
8. 2024, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 24 398 Kč. Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 10 039 Kč. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že jednání vedlejšího účastníka bylo motivováno snahou dokončit úplné středoškolské vzdělání, což za zneužití institutu vyživovací povinnosti či vybočení z obecného standardu považovat nelze.
Krajský soud dále dovodil, že v předmětné věci neshledal rozpor s dobrými mravy, který by přiznání výživného bránil. Ve shodě s okresním soudem krajský soud uzavřel, že soustavný charakter denního studia vedlejšího účastníka v posuzovaném období vylučoval možnost jeho soustavné výdělečné činnosti.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami vztahujícími se k § 915 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a zásadě dobrých mravů a zákazu zneužití práva. Krajský soud pouze uvedl, že v projednávané věci neshledal rozpor s dobrými mravy, který by přiznání výživného bránil, a dále, že argumentaci zlepšenými výdělkovými schopnostmi matky vedlejšího účastníka ve snaze snížit svou vyživovací povinnost považuje za nepřiléhavou za situace, kdy matka vedlejšího účastníka dosud v převážné míře potřeby svého syna celkově zajišťovala. Stěžovatel má za to, že takový rozsah odůvodnění k relevantním námitkám stěžovatele neodpovídá požadavku řádného odůvodnění, jak byl judikován Ústavním soudem.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud již v minulosti uzavřel, že při posuzování kritéria shodné životní úrovně je třeba mimo jiné přihlížet i ke způsobu života povinného, resp. k jeho životní úrovni [nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 527/06 (N 43/44 SbNU 549)]. Stěžovatel má za to, že životní úroveň nelze zjistit pouze z hodnoty majetku povinného, ale má být zjišťována faktická životní úroveň. Stěžovatel namítá, že krajský soud sice přihlédl i k hodnotě majetku stěžovatele, ale neprováděl skutková zjištění ohledně faktické životní úrovně stěžovatele. Jestliže pak krajský soud neprovedl dokazování v této rovině, zasáhl svým rozhodnutím do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že za řádnou přípravu na zaměstnání nelze považovat opakované studium školy stejného stupně (srov. např. usnesení ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1805/11 nebo usnesení ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V řízení před krajským soudem však bylo dostatečně doloženo, že vedlejší účastník v rámci středoškolského vzdělávání studoval devátým rokem. Výsledkem takovéhoto extenzivního studia byl pouze jeden výuční list získaný až po sedmi letech od začátku středoškolského studia. Převážnou měrou je uvedené způsobeno určitým lajdáctvím vedlejšího účastníka, jelikož je zřejmé, že vedlejší účastník nejen že dostatečně neplnil školní docházku, ale rovněž nevěnoval dostatečnou přípravu samotnému studiu, kdy ze své první střední školy byl z důvodu špatného prospěchu vyloučen a učňovské zkoušky na své druhé střední škole musel opakovat třikrát. Stěžovatel namítá, že kdyby vedlejší účastník řízení pravidelně docházel do školy a poctivě se věnoval studiu, tento spor by vůbec nevznikl, protože v průběhu doby by vedlejší účastník dosáhl nejen maturity, ale rovněž potencionálně i vysokoškolského titulu. Vedlejší účastník však roky své středoškolské studium "flákal" a počítal s vyživovací povinností stěžovatele, kterou zneužíval. Stěžovatel má za to, že tento přístup vedlejšího účastníka nelze klasifikovat jako soustavnou a cílevědomou přípravu na budoucí zaměstnání. Stěžovatel dovozuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu zasáhlo do jeho základních práv, přičemž nedostatky spatřuje v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a vypořádání se s námitkami stěžovatele, nedostatečném zjištění skutkového stavu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v nesprávné kvalifikaci studia vedlejšího účastníka jako soustavné a cílevědomé přípravy na zaměstnání (čl. 11 odst. 1 Listiny).
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, přičemž do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18 ).
11. Určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku), a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, lze-li usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy svědčí-li rozhodnutí soudu o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 ).
12. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je polemika s právními závěry krajského soudu, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení těchto závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru o výživném (včetně jeho výše), které by měl vedlejšímu účastníkovi platit. Snaží se zpochybnit obecnými soudy zjištěný skutkový stav, který však Ústavnímu soudu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší přehodnocovat. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelem vytýkaná pochybení mohla ovlivnit výsledek sporu, resp. svou intenzitou zapříčinit zásah do ústavně zaručených práv. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud posoudil věc v kontextu všech zjištěných okolností.
13. V posuzované věci vyšly obecné soudy ze zjištění, že vedlejší účastník byl od 1. 9. 2021 přijat ke studiu na Střední škole gastronomie a služeb v Přerově, kterou úspěšně dokončil složením maturitní zkoušky, což krajský soud vyhodnotil jako jednoznačný důkaz cílevědomosti a soustavnosti počínání vedlejšího účastníka. Krajský soud shodně s okresním soudem konstatoval, že studium na Střední škole gastronomie a služeb v Přerově od 1. 9. 2021 představovalo denní formu vzdělávání ukončenou maturitní zkouškou, přičemž rovněž obsahová náplň studia byla pro vedlejšího účastníka přínosnou a současně rozvíjející dosud dosažené vzdělání.
Krajský soud hodnotil studium vedlejšího účastníka na uvedené střední škole jako řádné a zvyšující úroveň vzdělání vedlejšího účastníka. Dovodil, že vedlejší účastník splnil veškeré podmínky stanovené pro daný studijní obor, který navazuje na jeho dosavadní vzdělání a současně rozvíjí úroveň jeho vědomosti a dovednosti, přičemž studium vedlejšího účastníka bylo úspěšně ukončeno složením maturitní zkoušky. Jednání vedlejšího účastníka tak bylo motivováno snahou dokončit úplné středoškolské vzdělání, což za zneužití institutu vyživovací povinnosti či vybočení z obecného standardu podle krajského soudu považovat nelze.
Krajský soud dovodil, že s ohledem na zjištěné výdělkové a majetkové poměry stěžovatele s přihlédnutím k jeho vzdělání, věku a charakteru jím dlouhodobě vykonávané výdělečné činnosti lze okresním soudem určené výživné v částce 4 000 Kč měsíčně považovat za minimální částku, jíž by se měl stěžovatel na potřebách vedlejšího účastníka v rozhodném období podílet. Krajský soud dodal, že vycházel-li okresní soud u stěžovatele (toliko) z příjmu ve výši 22 231 Kč měsíčně čistého, je i taková výše s ohledem na limitaci předmětu řízení dostatečná pro určení výživného v částce 4 000 Kč měsíčně.
Ve shodě s okresním soudem krajský soud uzavřel, že soustavný charakter denního studia vedlejšího účastníka v posuzovaném období vylučoval možnost jeho soustavné výdělečné činnosti. Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
14. V posuzované věci je podstatné, že obecnými soudy provedená skutková zjištění a tomu odpovídající přijaté právní závěry k otázce trvání vyživovací povinnosti rodiče (stěžovatele) ke zletilému dítěti (vedlejšímu účastníkovi), posuzované v kontextu schopnosti zletilého stěžovatele se sám živit, evidentně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu ani nevybočují ze standardů, jež jsou v soudní praxi k otázce poskytování výživného zletilému dítěti fixovány, a které účastník může předvídat. Krajský soud své právní názory též vyčerpávajícím způsobem, jakož i rozumně a adekvátně odůvodnil, a jelikož, jak bylo výše uvedeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny ohledně tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu dosaženo nebylo.
15. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Své závěry v rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Při rozhodování vyšel z provedeného dokazování v dostatečném rozsahu, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud neshledal vybočení z mezí ústavnosti, znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu