Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti Vinostrada s.r.o., Korunní 588/4, Praha 2, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, advokátem se sídlem Opletalova 600/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2024 č. j. 6 As 334/2023-38, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a ředitele inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Praze, Za Opravnou 300/6, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023 č. j. 9 A 65/2022-177 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Řízení proto nebylo pravomocně skončeno. Stěžovatelka si této skutečnosti byla vědoma, a proto obsáhle argumentovala tím, že jsou v jejím případě splněny podmínky pro použití ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle stěžovatelky ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a současně v řízení dochází ke značným průtahům.
4. Ústavní soud se však s tímto tvrzením stěžovatelky neztotožňuje. Postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je výjimkou ze zásady subsidiarity, a proto je toto ustanovení nutno vykládat značně restriktivně (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 193/94
či usnesení
sp. zn. II. ÚS 765/18
). Co se týče argumentu podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele, ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 386 a násl., či Filip, J. in Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580 a násl.). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci citovaného ustanovení dochází zejména tehdy, nelze-li od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele, a také v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu či je potřebou zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 16/96
či nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 1/98
a
). Na přesah vlastních zájmů stěžovatele je proto třeba usuzovat toliko z vnějších okolností, neboť ve fázi, kdy Ústavní soud řeší pouze otázku přípustnosti ústavní stížnosti, nepřísluší mu meritorně řešit důvodnost vznesených ústavněprávních námitek (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 446/04
).
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že z předchozího procesního vývoje, který stěžovatelka popisuje v bodě III. ústavní stížnosti, ani z vnějších okolností posuzované věci, neplyne naplnění podmínek pro výjimečný postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
6. V projednávané věci jde primárně o výklad správního práva, a to konkrétně otázky, zda jsou stěžovatelkou použité obaly spotřebitelskými obaly ve smyslu § 3 odst. 1 písm. y) vinařského zákona (a zda byla v té souvislosti stěžovatelka povinna učinit oznámení podle § 14a vinařského zákona). Není však rolí Ústavního soudu, aby vstupoval do pravomocně neskončených řízení a fakticky přebíral agendu správních soudů, co se týče sjednocování výkladu správního práva. Přesně k tomu však stěžovatelka svou ústavní stížností vybízí. Skutečnost, že mezi městským soudem a Nejvyšším správním soudem panují určité neshody ohledně výkladu některých správněprávních pojmů, neznamená, že je zde prostor pro předčasný zásah Ústavního soudu, který by měl celou situaci vyjasnit, jak ho k tomu stěžovatelka výslovně vyzývá.
7. Navíc, Nejvyšší správní soud sice v napadeném rozhodnutí podal některé závazné výklady práva, které přirozeně dopadají na posuzovanou věc stěžovatelky, a se kterými stěžovatelka nesouhlasí, avšak výsledek řízení před městským soudem není tímto napadeným rozhodnutím zcela determinován. Jak uvedl sám Nejvyšší správní soud v bodě 30 napadeného rozhodnutí, prozatím nebylo postaveno najisto, zda obaly použité stěžovatelkou naplňují definici jednorázového obalu nebo bez výměny jednorázového uzávěru znovu nenaplnitelného obalu a toto posouzení má provést městský soud v dalším řízení. Je-li výsledek řízení před městským soudem stále otevřen, tím spíše není na Ústavním soudu, aby do něj vstupoval výjimečným postupem podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Ani poukaz stěžovatelky na to, že se výklad správních soudů může potenciálně týkat celého určitého ekonomického sektoru, nezakládá za daných okolností přesah jejích vlastních zájmů; z napadených rozhodnutí totiž neplyne potřeba výkladu ústavního práva, kterou by měl Ústavní soud činit před pravomocným skončením řízení, ale jde o otázku správního práva (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 2183/18
, bod 16, či
).
9. V posuzované věci není naplněna ani podmínka podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení odstraňuje překážku nepřípustnosti v situaci, kdy stěžovatel sice podal opravný prostředek, avšak při jeho projednání dochází ke značným průtahům. Taková situace však v případě stěžovatelky nenastala. Přípustnost ústavní stížnosti dovozuje nikoli ze značných průtahů při projednání podaného opravného prostředku, ale z celkové delší doby řízení. Ani při takto šířeji chápaném významu ustanovení § 75 odst. 2 písm. b), který by zahrnoval zhodnocení celkových průtahů v řízení, však nelze dospět k závěru o naplnění této podmínky. Celková doba řízení není dána průtahy (tím méně průtahy značnými), ale zejména opětovným projednáváním věci před městským soudem. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že průtahy jsou způsobeny zrušením rozhodnutí městského soudu ze strany Nejvyššího správního soudu, jak tvrdí na straně 6 ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud se v tomto usnesení nezabýval samotnou podstatou námitek stěžovatelky; proto ostatně ani výše nerekapituloval obsáhlou ústavní stížnost včetně mnoha zaslaných příloh (jen na okraj Ústavní soud podotýká, že se s nimi seznámil). Pro účely rozhodnutí o nepřípustnosti ústavní stížnosti totiž Ústavní soud zkoumal pouze naplnění podmínek podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ty naplněny nejsou.
11. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak přitom rozhodnutím soudce zpravodaje, a to při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu [viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 757/14
,
či
II. ÚS 3765/13
, potvrzená usnesením
sp. zn. II. ÚS 2183/18
, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení (U 10/90 SbNU 625)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2025
Jan Wintr, v. r.
soudce zpravodaj