Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Šumavský dvůr II s. r. o., sídlem Jana Masaryka 179/56, Praha 2, zastoupené Mgr. Štěpánem Jahodou, advokátem, sídlem Nekázanka 880/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne ze dne 27. 7. 2023, č. j. 23 Cdo 699/2023-466, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, č. j. 68 Co 282/2022-427, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 5. 2022, č. j. 27 C 27/2019-379, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, obecné soudy posuzovaly žalobní nárok stěžovatelky na splnění povinnosti odstranit blíže specifikované vady stavby a uhradit stěžovatelkou požadovanou smluvní pokutu. Stěžovatelka nebyla úspěšná s nárokem na odstranění vad díla, neboť žalovaná (Metrostav a.s.) proti tomuto nároku vznesla námitku promlčení. Stěžovatelka nebyla ze stejného důvodu úspěšná ani s nárokem na smluvní pokutu, byť o tomto nároku bude po dílčím kasačním zásahu městského soudu rozhodovat obvodní soud znovu. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní odmítl, neboť v něm absentovalo vymezení kritérií jeho přípustnosti.
3. Podstatou stížnostní argumentace stěžovatelky je tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací, že nemohlo dojít k promlčení, neboť smluvní vztahy byly modifikovány odkazem na smluvní podmínky FIDIC. Na rozdíl od úpravy podle obchodního zákoníku, z něhož obecné soudy vycházely, nezačíná běžet promlčecí lhůta od oznámení příslušných vad pro jejich odstranění. V určené lhůtě musí být totiž dílo bezvadné a až po naplnění této podmínky je smlouva splněna (akceptací díla ze strany objednatele). Teprve od tohoto okamžiku proto může započít i běh záruční doby podle obchodního zákoníku. S touto problematikou se obecné soudy nevypořádaly, nereagovaly na argumentaci stěžovatelky a tím porušily její právo na spravedlivý proces [stěžovatelka odkazuje například na nález sp. zn. IV. ÚS 481/19 ze dne 16. 6. 2020 nebo na nález sp. zn. IV. ÚS 403/03 ze dne 10. 1. 2006; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji působnost vykonává též tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů a jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení, nebo rozhodnutím v něm vydaným, nebyla dotčena základní práva stěžovatele.
6. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být proto pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 ].
7. Z těchto důvodů se při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud zaměřil na otázku, zda výklad práva podaný soudy je ústavně souladný. Jde-li o výklad a použití předpisů podústavního práva, lze jej hodnotit jako neústavní, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. jenž odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus. Žádnou vadu v tomto ohledu ale Ústavní soud v této věci nezjistil.
8. Jak již bylo naznačeno shora, podstatou stížnostní argumentace je tvrzení, že obecné soudy nereagovaly na tvrzení stěžovatelky, že v jejím případě k promlčení uplatněných nároků nemohlo dojít, neboť práva a povinnosti plynoucí stěžovatelce a žalované ze smlouvy o dílo jsou upraveny odkazem na smluvní podmínky, kdy nelze bez dalšího vycházet jen z právní úpravy v obchodním zákoníku. K tomu však Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka přehlíží odůvodnění rozhodnutí městského soudu, kde je mimo jiné vysvětleno, že od právní úpravy zakotvené v obchodním zákoníku, týkající se promlčení práv, se nelze odchýlit (včetně délky promlčecí doby a okamžiku určení jejího počátku), neboť v tomto rozsahu se jedná o úpravu kogentní.
9. Na tento závěr městského soudu, který ovšem stěžovatelka přesvědčivou, natožpak ústavněprávní, argumentací relevantně nezpochybňuje, navázal Nejvyšší soud, který vysvětlil, že s ohledem na skutkové okolnosti daného případu je lhostejné, zda se v této věci jedná o převzetí záruky za jakost zhotovitelem nebo zda mezi smluvními stranami ve skutečnosti záruka za jakost ujednána nebyla, když v takovém případě by počátek běhu promlčecí doby započal s převzetím díla a nikoliv o několik dnů později v souvislosti s oznámením vad díla žalované. Na základě toho tak lze i podle Ústavního soudu učinit jednoznačný závěr, že podle obecných soudů na promlčení práv stěžovatelky nemělo žádný vliv eventuální (od obchodního zákoníku odlišné) uplatnění obchodních podmínek FIDIC žádný vliv.
10. Lze proto uzavřít, že chtěla-li by stěžovatelka závěry soudů skutečně účinně zpochybnit, musela by v prvé řadě vyvrátit závěr obecných soudů o kogentnosti pro věc relevantní úpravy, obsažené v obchodním zákoníku. Takovou argumentaci však stěžovatelka v ústavní stížnosti nenabízí, když si vystačí s pouhým tvrzením, že se soudy (včetně soudu Nejvyššího) s její argumentací nevypořádaly, přičemž však takový argument vzhledem k uvedenému obstát nemůže.
11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu