Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem Žižkova 498, Trutnov, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 5. 2020, č. j. 2 T 59/2018-650, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2020, č. j. 12 To 142/2020-687, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 5 Tdo 550/2021-727, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Napadeným rozsudkem okresní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl odsouzen dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Poškození byli týmž rozsudkem dle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v období od 14. 5. 2014 do 12. 9. 2016 zatajovat své příjmy v úmyslu vyhnout se plnění svých závazků vůči věřitelům, a to tím, že si nechal zasílat své příjmy (mzda, dávky sociálního zabezpečení, příjmy z podnikání) v celkové částce 546 093,15 Kč na účet vedený na jinou osobu, s nímž však manipuloval výhradně sám a finanční prostředky na něm vedené zatajil svým věřitelům, ačkoliv si byl vědom, že nemá žádný jiný majetek, z nějž by jejich pohledávky mohly být uspokojeny, čímž od připsání první platby do vydání usnesení insolvenčního soudu o způsobu řešení jeho oddlužení splátkovým kalendářem způsobil svým třinácti věřitelům škodu v celkové výši 206 346, 06 Kč (dále jen "předmětný skutek").
4. Šlo již o druhý odsuzující rozsudek okresního soudu ve věci poté, co byl jeho předchozí odsuzující rozsudek zrušen k dovolání stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 656/2019. Původním odsuzujícím rozsudkem byl stěžovatel odsouzen za stejný trestný čin, nicméně Nejvyšší soud spatřoval pochybení okresního soudu ve způsobu, jakým se vypořádal se stanovením výše škody kvůli tomu, že jednoduše řečeno, ta se lišila podle toho, byl-li stěžovatel zaměstnán, pobíral-li dávky podpory v nezaměstnanosti a podnikal-li jako osoba samostatně výdělečně činná.
5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, jež krajský soud zamítl svým usnesením dle § 256 trestního řádu. Stěžovatel brojil proti tomuto usnesení dovoláním, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně představuje vlastní stížnostní argumentaci. Proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) ignorování možnosti zjistit peněžní prostředky na předmětném účtu; 2) nesprávné určení doby skutku; a 3) vady znaleckého posudku. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně:
7. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že pro věřitele, resp. soudní exekutory, nebylo v rámci povinné součinnosti jeho zaměstnavatelů, orgánů správy sociálního zabezpečení a daňového úřadu problémem zjistit údajně utajované příjmy. Se všemi uvedenými orgány stěžovatel přitom řádně spolupracoval. Dne 4. 5. 2016 stěžovatel na sebe krajskému soudu podal insolvenční návrh, který doložil svými příjmy za poslední 3 roky a tyto dokumenty byly rovněž veřejně přístupné v insolvenčním rejstříku. Stěžovatel tedy žádné své příjmy netajil.
8. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s tím, že období, po něž měl páchat předmětný skutek, obecné soudy považovaly za ukončené až 12. 9. 2016, kdy krajský soud rozhodl o jeho oddlužení formou plnění splátkového kalendáře. Dlužník je totiž povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku a nebo jeho nikoliv zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zaplacení dluhů věřitelům, které měl stěžovatel poškodit, by však těmto podmínkám neodpovídalo. Kdyby tak stěžovatel učinil, porušoval by insolvenční zákon i smysl insolvenčního řízení, a naopak by se tím mohl dopustit trestného činu zvýhodnění věřitele dle § 223 trestního zákoníku. Odkaz Nejvyššího soudu na § 140 insolvenčního zákona není dle stěžovatele přiléhavý, neboť Nejvyšší soud přehlédl § 409 insolvenčního zákona. Dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty tak sice měl i k majetku získanému po zahájení insolvenčního řízení stěžovatel, avšak toto dispoziční oprávnění nesměl vykonávat způsobem, jaký po něm obecné soudy požadovaly. Stěžovatel řádně splnil veškeré podmínky schváleného oddlužení a podrobil se v jeho rámci životu na samé hraně chudoby, tudíž by si zasloužil nyní žít novým životem s čistým štítem. Poškození jeho údajným trestným činem jsou navíc současně i věřiteli přihlášenými se svými pohledávkami do insolvenčního řízení, takže jde v podstatě o jedny a tytéž závazky.
9. Ad 3) se stěžovatel vymezuje proti znaleckému posudku, z nějž soud vyšel při stanovení výše škody. Jednak stěžovatel výpočet provedený soudním znalcem nepovažuje za relevantní v důsledku nesprávného určení konce předmětného skutku (viz námitka č. 2), jednak bylo dle jeho názoru znalci uloženo, aby odpověděl na právní otázku, což soudní znalec činit nesmí a soud to po něm nesmí požadovat.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl celou řadu dalších vad, kterými obecné soudy měly svá napadená rozhodnutí zatížit, zejména rozhodnutí v rozporu se zásadou in dubio pro reo, porušení zásady subsidiarity trestní represe, odnětí stěžovateli možnosti hájit se tím, že Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, což stěžovateli znemožnilo se vyjádřit ke všem prováděným důkazům a vybočení ze standardů fixovaných v soudní praxi. Napadená rozhodnutí dále považuje za rozporná s mnoha judikáty Ústavního soudu, které cituje.
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jí předkládá toliko námitky, se kterými se již opakovaně obecné soudy v průběhu trestního řízení vypořádaly, aniž na to z velké části stěžovatel vůbec reaguje. Závěry obecných soudů přitom žádné pochybnosti z hlediska své ústavní konformity nevyvolávají. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen opakováním stěžovatelovy obhajoby, s níž se již v mezích ústavního pořádku obecné soudy vypořádaly. Za těchto okolností se Ústavnímu soudu neotevírá prostor k dalšímu instančnímu přezkumu napadených rozhodnutí. K jednotlivým námitkám se pak Ústavní soud vyjadřuje následovně:
13. K námitce 1) Ústavní soud podotýká, že tato námitka brojí proti způsobu, jakým obecné soudy vyložily ustanovení § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve variantě "zatají". K tomu Ústavní soud obecně konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
14. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
15. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
16. Žádná z těchto situací, které by výjimečně odůvodňovaly zásah Ústavního soudu proti způsobu interpretace a aplikace norem podústavního práva, však nenastala. Obecné soudy vyšly při řešení sporné otázky na rozdíl od stěžovatele z toho, že hypotetická možnost soudního exekutora vyžádat si informaci od jeho zaměstnavatelů, orgánů sociálního zabezpečení, správce daně či zákazníků v období, kdy podnikal, nijak dovození trestní odpovědnosti stěžovatele nebrání, a to zejména proto, že prostředky zasílané na cizí účet nelze exekučně postihnout (srov. bod 15. odsuzujícího rozsudku a bod 39. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 656/2019, na něž Nejvyšší soud odkázal v bodě 17. svého nyní napadeného usnesení).
17. Tento právní závěr je racionální již vzhledem k tomu, že nemožnost odhalení zatajené části majetku ve smyslu § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku legálními prostředky není znakem této skutkové podstaty. Jestliže tedy obecné soudy vychází z toho, že podstatou předmětné varianty uvedené skutkové podstaty je to, že pachatel protiprávně úmyslně vytváří překážky k uspokojení svých věřitelů a že na tom ničeho nemůže změnit to, zda tito věřitelé vyvinuli či byli schopni vyvinout zvláštní mimořádné úsilí, aby důsledky tohoto jeho protiprávního jednání neutralizovali, Ústavní soud nemůže považovat tento výklad obecných soudů za rozporný s výše nastíněnými ústavněprávními požadavky. Jde o situaci analogickou nezávislosti trestní odpovědnosti např. pachatele krádeže dle § 205 odst. 1 trestního zákoníku na tom, zda a případně jak kvalitně měl poškozený odcizenou věc zabezpečenou.
18. Obecné soudy nemohly pochybit ani tím, že nepřiznaly vyviňující význam stěžovatelově tvrzení, že své příjmy řádně uvedl v insolvenčním návrhu, který na sebe podal. Příjmy v posledních třech letech a existence peněžního účtu, na který měly být zasílány, jsou totiž dvě zcela rozdílné položky a uvedení příjmů v posledních třech letech nijak neindikovalo existenci předmětného účtu ani objem finančních prostředků, které se na něm nacházely, jakož obecně ani osud příjmů stěžovatele v uvedeném období.
19. Stěžovatel přitom nijak nedoložil, že by tento právní závěr kolidoval s ustálenou rozhodovací praxí či že by nebyl rozumně předvídatelný, naopak v rozhodovací praxi obecných soudů jsou běžně dle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve variantě "zatajení věci" postihovány i takové případy, v nichž původně zatajenou věc věřitel, soudní exekutor či insolvenční správce nakonec odhalí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 5 Tdo 14/2019, bod 27.).
20. Dlužno podotknout i to, že stěžovatel přímo ani nerozporuje skutkový závěr obecných soudů, že předmětný účet si zakládal právě proto, aby jeho příjmy nebyly podrobeny exekucím, což v zásadě připustil sám již v době původního hlavního líčení a potvrdila to i svědkyně, na jejíž jméno byl předmětný účet veden (srov. bod 35. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 656/2019 a body 6., 7. a 14. napadeného rozsudku okresního soudu). Stěžovatel přesto v ústavní stížnosti nenabídl žádné vysvětlení, jaký jiný legitimní cíl než dosáhnout toho, aby jeho věřitelé nebyli z finančních prostředků na předmětném účtu uspokojeni, by jeho čin vůbec mohl mít.
21. Námitka 2) spadá rovněž do množiny stěžovatelova subjektivního nesouhlasu s právními závěry vyvozenými obecnými soudy ohledně podústavního práva, a tedy vztahují se na ni všechna shora uvedená východiska. Stěžovatel prosazuje stanovisko, že v době od nastoupení účinků zahájení insolvenčního řízení do právní moci usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se dlužník nemůže dopustit trestného činu poškození věřitele, neboť taková dispozice s jeho majetkem, jíž by uspokojil své věřitele, by byla nutně v rozporu s omezeními v nakládání s majetkem spadajícím do majetkové podstaty dle insolvenčního zákona.
22. Jak uvedeno výše, Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat správnost či vhodnost právních názorů na výklad jednotlivých norem podústavního práva. Spor mezi stěžovatelem a obecnými soudy tkví v tom, zda účinky zahájeného insolvenčního řízení zabraňovaly stěžovateli naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přičemž stěžovatel odůvodňuje kladnou odpověď na tuto otázku tím, že tyto účinky mu zabraňovaly věřitelům pohledávky uhradit, zatímco dle jeho názoru obecné soudy měly nesprávně, protože v rozporu s insolvenčním zákonem, za to, že své dluhy vůči věřitelům i po zahájení insolvenčního řízení zaplatit mohl.
23. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by z ústavněprávního hlediska tato otázka byla relevantní. Dle výše nastíněného výkladu předmětné skutkové podstaty obecnými soudy tak, jak jej Ústavní soud shledal za souladný s kautelami ústavně konformní interpretace, totiž trestnost této varianty předmětné skutkové podstaty nespočívá v tom, že jako dlužník neplní svým věřitelům dluhy, které vůči nim má (ostatně taková právní úprava by narážela na čl. 8 odst. 2 větu druhou Listiny, podle níž: "Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku."), ale v tom, že pachatel skrývá před svými věřiteli svůj majetek nebo jeho část, čímž jim vzniká škoda. Obecné soudy přitom učinily skutkový závěr, který stěžovatel konkrétním tvrzením ani nezpochybnil, že stěžovatel v době zahájení insolvenčního řízení neinformoval insolvenčního správce o předmětném účtu a o tom, že mu na něj jsou posílány prostředky z výdělečné činnosti (srov. bod 14. napadeného rozsudku okresního soudu).
24. Trestnost předmětného skutku po nastoupení účinků zahájení insolvenčního řízení tak spočívala právě v tom, že stěžovatel i v insolvenčním řízení zatajoval existenci předmětného účtu a prostředků, které mu na něj byly v tomto období připisovány. Pokud by tedy stěžovatel řádně existenci této části svého majetku přiznal, jak byla jeho zákonná povinnost dle insolvenčního zákona, vyhnul by se tím své trestní odpovědnosti za poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku bez ohledu na to, co by se poté s peněžními prostředky na předmětném účtu dělo, neboť by nenaplňoval v tomto období objektivní stránku tohoto trestného činu, protože by žádný majetek ani jeho část nezatajoval.
25. Konečně ani námitka 3) Ústavní soud nepřesvědčila. Jak se podává z výše uvedeného, soudní znalec vycházel ze správně stanoveného období, neboť stěžovatel páchal trestný čin poškození věřitele i po zahájení insolvenčního řízení. Co se pak týče námitky nesprávného zadání znaleckého posudku, o němž se stěžovatel domnívá, že mělo spočívat v uložení odpovědi na právní, nikoliv skutkové otázky, tuto svou námitku stěžovatel blíže nekonkretizoval. Uplatňoval ji přitom již před usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 656/2019 zrušujícím původní odsuzující rozsudek okresního soudu, takže i s touto námitkou se obecné soudy opakovaně vypořádaly.
26. Nesprávné zadání znaleckého posudku a nekritické převzetí jeho závěrů přitom bylo jedním z důvodů, proč Nejvyšší soud původní odsuzující rozsudek okresního soudu zrušil, přičemž tyto nedostatky v dalším průběhu trestního řízení okresní soud napravil, a Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení tento postup aproboval. Stěžovateli rovněž vysvětlil, že byť bylo zadání znaleckého posudku formulováno poněkud zavádějícím způsobem tak, že měl vyčíslit "výši škody", materiálně však šlo o určení souhrnné výše finančních prostředků, které stěžovatel zatajil, a výpočet té jejich části, která by byla způsobilá k úhradě pohledávek jeho věřitelů. Stěžovatel na toto odůvodnění ve své ústavní stížnosti nijak nereagoval, pouze paušálně uvedl, že znalec odpovídal na otázku právní. Za této situace neumožnil Ústavnímu soudu přezkoumat, zda toto odůvodnění v konfrontaci se stěžovatelovou argumentací, proč i tak materiálně šlo o otázku právní, obstojí, a Ústavní soud se s ním tedy byl nucen spokojit.
27. Co se týče zbývající části stěžovatelových námitek, tyto se nesly pouze v rovině obecných proklamací, že se obecné soudy dopustily určitého typu procesní vady či že postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, aniž by však stěžovatel jakkoliv konkretizoval, v čem přesně tyto vady či rozpory spatřuje (např. jaké dokazování mělo být prováděno v neveřejném zasedání před Nejvyšším soudem, na něž mu mělo být údajně znemožněno zareagovat, když z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu žádná taková skutečnost nevyplývá) a proč. Upřel tedy Ústavnímu soudu možnost na tyto námitky rovněž konkrétně reagovat, neboť aby se jimi vůbec Ústavní soud mohl zabývat, musel by sám vytvořit za stěžovatele jeho vlastní argumentaci, k čemuž však Ústavní soud povolán není.
28. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu